Knížní tag

1. Máš doma určité místo na čtení?
Ano, mám, v posteli.
2. Záložka nebo náhodný kus papíru?
Náhodný kus papíru, nebo cokoliv, co je po ruce, třeba i tužka.

3. Můžeš přestat kdykoli číst nebo musíš dočíst kapitolu?
Záleží, o jakou knížku se jedná, a jak mě baví.

4. Jíš nebo piješ u knížky?
Piju.
5. Jedna kniha nebo víc najednou?
Většinou jen jedna, ale stane se, že mám rozečtených více.

6. Jakou knihu máš rozečtenou a jakou chystáš číst?

Zrovna už docela dlouho čtu Pan Kaplan má třídu rád a do toho jsem začala s knihou Protentokrát o protektorátu Čechy a Morava.

7. Jak často si kupuješ knihy?
Moc často ne, knížka, kterou si koupím už nemůže být buďto dostupná a nebo mě fakt zaujme. Naposled jsem si na Bazosi koupila Proč muži milují potvory a Proč si muži berou potvory.

8. Děláš ráda recenze na knihy? 
Ano, ale na blogu zatím žádné nejsou.

Tag je odsud

burst

Jak jsem si začala užívat života

Dnešní storytime bude o tom, jak jsem přehodnotila některé věci v mém životě. Jak víte, od zimy mě otravuje psychická porucha. I když se s ní snažím bojovat, ta mrcha prostě ne a ne se mě pustit. A tak spolu žijeme. Po několika nepříjemných stavech, kdy mi bylo fakt mizerně jsem se začala pomalu zvedat a všímat si hezkých věcí okolo sebe. A tak teď používám slova jako „krásný“ a „úžasný“ na naprosto obyčejné věci. Fotím vše okolo sebe, u čeho mám pocit, že to stojí za to uchovat v paměti. Koupila jsem si lístek na Eda Sheerana, přestože je pěkně drahý a nemám peníze na rozhazování. Přestala jsem řešit věci dopředu, takže neřeším, kde po tom koncertě budeme spát, nějak to dopadne. Rozhodla jsem se cestovat. Teď to vypadá na cestu do Londýna s kamarádkou, a pokud to nevyjde, možná vycestuju i sama. Na co střádat peníze, když je můžu smysluplně využít? (Neříkám, že šetření je špatné, taky šetřím.) Přestala jsem řešit pomluvy a to, co si kdo o mně myslí natolik, že mě to nemrzí. Píšu na blog a dělám, co mě baví.

Všechno to jsou prkotiny a obyčejné věci, ale po dlouhé době mám pocit, že se něco okolo mě mění. Že se měním já. Užila jsem si chlastačky, party, ale teď, ve svých skoro 21 letech mám pocit, že začínám konečně chápat, jak si života užít, jak ho prožít. Ještě bych mohla zjistit, čím se jednou uživím a budu spokojená. Doufám, že nespadnu zpátky do svých temných stavů, musím si udržet tenhle pocit. Těším se, že za pár dní se vrátím na chvíli domů za svým mužem a že budeme spolu <3. Můžu si vybrat. Buď se s úzkostí budu trápit, nebo s ní budu žít, dokud to nepůjde bez ní.

Slečna průvodkyně

Teja v akci!

Po dvou hodinách rendrování pěti minutového videa je to tady! Kousíček z mojí dnešní prohlídky :), natáčela malá holčička, účast na prohlídce není nijak valná, ale jelikož to byla poslední dnešní prohlídka a do toho pršelo jako prase, aspoň něco. Natočila jsem pro všechny kamarády, kteří ještě neměli možnost mě vidět!

Pro větší autenticitu z videa jsem nestříhala (výmluva, prostě se mi nechtělo #sorryjako, musím se to naučit 😀 ).

 

 

Když prší

Člověk by řekl, že když prší, návštěvníci (pořád mám tendence psát mufloni, ale krotím se), nemají náladu ani chuť mrznout v hradě a tak zůstávají doma. Někdy to tak je, ale není to pravidlem. Pamatuju si, jak jsem před dvěma lety prováděla na Bezdězu a v den prudkého lijáku chodili lidi na hrad, jako by se nechumelilo. Div byl, že zvládli vyjít ten hnusný kopec v mlze, která by se dala krájet. A tak docházelo k situacím, kdy jsem profesionálně a neohroženě vylezla do deště na nádvoří a chtěla ukázat blízký hrad Houska. Pak to vypadalo asi takto: ,,A tady vidíte hrad Housku, údajnou bránu do pekel.“ (chvilka zmateného mžourání návštěvníků do bílé mlhy) ,,Aha, no tak nic, dneska nejde vidět, jdeme dál!“

Když prší, nikomu z nás se provádět nechce, protože zaprvé je zima jak v psírně a za druhé, v hradě bez elektřiny, stejně jako v našem valtickém zámku je špatná viditelnost a návštěvníci se pak vztekají a dožadují se rozsvícení, protože nejde poznat, jestli na obrazu je chlap, nebo žena. Rozsvítit samozřejmě nejde, takže se půlka návštěvníků rozzuří jako býci. Na to odpovídám nevinným úsměvem a předstíraným vztekem na arcivévodu Evžena, který si elektřinu v hradě nepřál zavést. Ono totiž v té tmě vidíte fakt velké vy víte co. Když prší, tak na Bouzově přichází čas na veleoblíbené návštěvnické papuče, ty valtické mají i svou písničku, přesněji řečeno ódu. Na obrázku vypadají mile, ale zkuste si je hodinu a půl luxovat, je to hrozná „zábava“. V papučovém čase dochází na hradě k nechtěným pádům a taky se návštěvníci šourají jako tučňáci. Nikdo neocení, že má možnost nadýchat se typicky středověké atmosféry, ale nezapomenou dodat, že papučemi nám to tady vyleští. Někdy je pak ze vzteku hodí do studny nebo odkopnou na libovolné místo v zámku.

Zkrátka, upršené dny stojí za to!

V zajetí #19 Kolážový výtvor k arterapii

Jak jsem psala v #18, paní psycho mi nabídla, že bychom mohly zkusit arterapii, na to jsem nadšeně přistoupila. Tady jsou mé výtvory+výklad (přednastavený příspěvek, momentálně pobíhám na hradě nahoru a dolů a krotím přitom rozjívené turisty).

Téma: Já a já aneb Jak mě vidí ostatní a jak vidím já sama sebe a svoje „stavy?“

Mimoni- Kamarádi, lidé, kteří dělají můj život lepším a úplným. Často se mi za život střídali, měnili a já se naučila nebýt upnutá jen na určité lidi, ale bavit se tak nějak se všemi.

Superhrdinové v polibku- Já a přítel. Hrozně důležitý člověk v mém životě, už přes 4 roky!

Nápisy „láska“, „rodina“, „dějiny“: Naplňují můj život.

Flaška: Jsem veselý, upřímný, přátelský člověk, co se rád dobře baví.

Opičáci: Pro lidi, kteří mi za to stojí jsem schopna obětovat hodně. Může znamenat i podporu, kterou momentálně hrozně moc potřebuju a dostávám ji.

Hrad: Práce, místo seberealizace.

Váhy: Moje znamení, jsem opravdu váhavá, nerozhodná, netrpělivá.

Pastelky: Kreativita, všelijaké tvoření, patlání, patří k tomu i psaní na blog.

Já:

Léky: Pomáhají mi fungovat, můj pomocník.

Barevný obraz se ženou: Moje stavy, první obrázek smutek, druhý deprese.

Světlo na konci tunelu: Naděje v lepší zítřek.

Mozek: Moje debilní myšlenky, momentálně můj velký nepřítel.

Sklenice se ženou: Cítím se uvězněna úzkostí.

Sklenice s chlapem: Čekám a doufám, že se brzo z úzkostí vyhrabu.

Nápisy boj a Mein Kampf: Bojuju, pořád mám vůli.

Black mask: Svázanost úzkostí, cítím se jí omezená.

Chlap: Nic mě pořádně netěší, nedělá mi radost, smutek, nenálada.

Ženská s gumovou pusou: Přetvářka.

Hrdinka v posteli: Moje stavy roztříštění. Nemoci- Můj psychický problém.

 

 

Friendzone a přátelství kluk a holka

Friendzone. Nikdo tam nechce, přesto tam spousta z nás v kamarádství kluk+holka skončí. A já se ptám, existuje takové kamarádství bez toho, aby jeden chtěl něco víc? Pojďme se podívat na osobní zkušenost:

Když jsem byla ve školce, na pohlaví se ještě moc nehrálo a bavili jsme se všichni spolu. Čím jsme byli starší, pomalu nám docházelo, že kluci můžou čurat vestoje, zatím co my ne a to je hrozná nevýhoda a tehdy mi došlo, že je mezi námi rozdíl. A to dost podstatný. Chvíli na to už jsme si ve školce hráli na svatbu (někteří i na doktory). Od té doby kluci nejsou jen kamarádi, ale potenciální partneři na cestě životem.

Nikdy se mi na základce ani na střední nepovedlo se s klukem bavit bez toho, aby se jeden nebo druhý zamiloval. A když se mi to povedlo, vlivem okolních drbů, o tom, že spolu určitě něco máme se celé kamarádství rozpadlo. Tak to bylo až do vysoké. Tady jsem potkala minimálně čtyři kluky, se kterými se normálně bavíme, jako kamarádi, stejně tak to mám s kolegy z práce.

Zajímalo by mě, kolik lidí má za nejlepšího kámoše kluka/muže. Takový typ kamarádství má určité výhody, ale nemůžete spolu chodit čurat na stejné záchody. Výhodu vidím v tom, že kluci nehrají na „bavím/nebavím“, tak moc se nepomlouvají a berou všechno víc v klidu, než holky. Taky vás můžou doučit věci, které nám ženám tak moc nejdou, jako manuální práce nebo přírodní vědy. Z mého přítele byl taky nejdřív kamarád, takže tak moc se mi udržovat friendzone vztahy asi nedaří :/.

 

Kdo jede na Eda Sheerana?

No přece já!!!!!!AAAAAAAAAAAAAAAAAAAA, neskutečně se těším! Co na tom, že ho uvidím až příští srpen (malý nedůležitý fakt) ve Vídni, ale budu tam!

To bylo tak. Protože včera na hrad skoro nikdo nechodil, měli jsme hodně času. Brouzdala jsem po netu a nějak se dostala na stránky Edových koncertů, kde jsem zjistila, že v roce 2018 (koncert v Polsku nebo ve Vídni tento rok je už vyprodaný) bude další zastávka turné opět ve Vídni. Napsala jsem holkám (i Marti), jestli by nejely a tak naše trojka příští rok vyrazí! Co na tom, že se budem mačkat jako sardinky v konzervě, abychom zahlédly alespoň Edovu botu. Co na tom, že nevíme, jak se do Vídně dostaneme, nebo kde budem spát. Nepodstatné info. Hlavně si budeme moct zazpívat Give me love nebo Shape of you naživo!

Druhou ultra super zprávou je, že v září navštívím Londýn. Včera (ano, měla jsem fakt v práci docela lážo plážo) jsem napsala dlouholeté kamarádce Gábi (známe se přes deset let), jestli by nechtěla někam vyrazit, protože vím, že Gábi je cestovatelka tělem i duší a její jazykové skills jsou na úplně jiné úrovni než ty moje, takže nemám strach, že se nedomluvím, a Gábi řekla že ano! A tak, pokud všechno klapne, tak se my dvě vydáme na podzim do londýnských muzeí a galerií! Gábi je tak akční, že už stihla obepsat rodiny na couchsurfing.

Měla jsem potřebu tyhle zprávy sdělit, protože z nich mám mega radost!

 

V zajetí #20 Jak se cítím

Pravidní čtenáři v zajetí prominou, že chybí #19. Pracuju na něm, ale koláž ještě není hotová. Dnes chci ale psát o prvních pár dnech v práci.

Ráno před prvním pracovním dnem mi bylo echt blbě. Žaludek bolel jako prase, stejně tak břicho a další. Myslela jsem, že to nerozejdu, ale překonala jsem se. První den jsem práci zvládla, stejně tak další dny, ale je to jiné. Neumím to popsat, ale cítím se zkrátka při práci jinak. Nepřináší mi to tak fajn pocity, jak jsem očekávala. Taky všudypřítomnost lidí je trošku tíživá. Kolikrát nemám chuť se s nikým bavit, ale musím. Aspoň mě to vytrhne z úzkostí, to zase jo. Úzkosti zatím zvládám, to proto, že nejsem vůbec sama. Panická ataka dlouho nepřišla. Na začátku srpna jdu zkonzultovat svůj boj a léky s doktorkou. Trošku lituju, že teď v létě nemůžu pít. Jedno pivo sem tam je v klidu, ale tvrdé musí jít mimo mě. Je to nezvyk. Za deset dní se vracím domů k příteli. Utíká to.

Shrnutí: Docela to zvládám, až na bolestivý žaludek, ale během dne bolest docela ustupuje.

Úroveň jazyků při provázení a cizinci

Ve všeobecném podvědomí je zafixováno, že pracovník na hradním/zámeckém objektu musí umět mluvit alespoň jedním světovým jazykem. Jak to je ale doopravdy?

Většinu průvodců, se kterými jsem se doteď setkala tvoří studenti. Každý z nás se ve škole učí, nebo učil nějaký ten jazyk, ale málokdo je schopný se plynule domluvit s cizinci na prohlídce. Dobrou zprávou je, že někdy postačí „mluvení“ rukama nohama a člověk to pochopí, špatnou zprávou pak to, že někteří průvodci se bojí navázat s cizinci kontakt, ale když nerespektují pravidla objektu, nebo mají dotaz, nedá se nic dělat. Starší průvodci jsou na tom s úrovní jazyka ještě hůř. Skoro nikdo nemluví žádným jazykem, nebo maximálně rusky, stejně jako pokladní. V takovém případě se volají na pomoc další průvodci, aby si cizinci mohli vůbec koupit lístek,

Prohlídka s cizinci pak většinou probíhá tak, že dostanou text v jejich jazyce, a jdou spolu s českou výpravou. Málokdy se ale v textech orientují. Příplatek za cizojazyčnou prohlídku (vždycky je alespoň jeden průvodce, který provádí v cizím jazyce) je 100% z původní ceny platné pro české návštěvníky. Nutno dodat, že skoro žádný cizinec si takovou prohlídku nekoupí.

Většina cizinců je slušných, najdou se ale i takoví, kteří získají pocit, že spolu se vstupenkou dostali volný průchod hradem/zámkem a můžou jít sami. Takový přístup ihned zarazte, stejně jako čtení textu nahlas.

Určitě by bylo fajn, kdyby každý průvodce uměl plynule mluvit alespoň anglicky, ale realita je někde jinde, a chtěla jsem tento mýtus o úrovni jazyků vyvrátit, i když je to smutné. Až se na většině objektech průvodci naučí mluvit alespoň anglicky, bude to jedině dobře.

A pak vám přijde Maďar a stejně se nedomluvíte jinak, než rukama nohama.