Lenn bojuje statečně s úzkostmi, momentálně se cítí dobře

O Lenn virtuálně vím už delší dobu. Je to spolubojovnice s úzkostnou poruchou, která se o ní nebojí otevřeně mluvit. Kromě toho má ráda umění a cestování. Její blog se sympaticky čte a ačkoli nedávno přešla na novou doménu, tak už má za sebou několik spoluprací. S odpovědmi si dala náležitě záležet, takže určitě čtěte dál 🙂

Její blog

1. Lenn, o tobě vím, že bojuješ s úzkostnou poruchou, jak jsi momentálně na tom? Nedávno jsem úspěšně dokončila autoškolu a tak ze mě opadla většina stresu a můžu říci, že se cítím dobře. Samozřejmě to ale není tak, že bych se cítila skvěle celý den a vše bylo v pořádku. Občas mě bez varování přepadne nepříjemný pocit úzkosti při cestě autobusem, ale naštěstí se málokdy přemění v nesnesitelnou situaci, kdy se cítím jako v konzervě a mám chuť utéci. To samé se děje při veřejném vystupování před lidmi, ale pravdou je, že mě méně či více znervózňuje jakákoliv „zapeklitější“ interakce s neznámými či známými, ale ne tolik blízkými lidmi.

2. Co si myslíš o lidech, kteří jedince s poruchami hážou do sekce „blázni“?

Tohle škatulkování mi opravdu hodně vadí. Člověka s chřipkou si hýčkáme, staráme se o něj, ale pokud se někdo cítí zle na duši, nazveme ho simulantem. Bohužel si spousta lidí myslí, že fyzicky zdravému člověku nemůže nic být, vše si vymýšlí (popřípadě zveličuje) a je blázen. Neumí si představit ten pocit skličujícího strachu při běžných životních situacích. To, jak vám iracionální strach zasahuje do normálního života.

To, jak je takový člověk neuvěřitelně nešťastný a jako bonus mu ještě nikdo nevěří. Nejhorší na tom všem je, že tyhle názory často pocházejí z úst těch nejbližších a člověk si připadá zoufalý a sám. Moc bych si přála, aby se tenhle názor společnosti změnil už jen kvůli tomu, kolik lidí trpí podobnými problémy a jsou neustále podceňovány.

3. Co ti porucha dala a vzala? 

Kamarádka úzkost. Tak ta mi v životě bohužel vždy brala více, než dávala. Odmalička jsem chtěla patřit do kolektivu dětí, mít spousty kamarádů a zážitků. Pro většinu lidí je normální jít a s někým se seznámit. Po chvíli se už tvoří skupinky a každý má svoji partu, to já nikdy neměla. Všude jsem byla známá jako „ta tichá“ anebo hůř „ta divná“. Zatímco se ostatní pohoršovali nad mou zamlklostí a neschopností, nikdo si neuměl ani představit, jaké myšlenky se mi odehrávaly v hlavě. Kolikrát jsem chtěla něco říci a jakýsi blok ve mně mi to nedovolil. To se bohužel děje i dnes, snažím se nad tím vším vyhrávat, ale je to strašně těžké.
Hodně záleží, do jaké společnosti se dostanu. Někde jsou lidé méně chápaví a okamžitě podle prvního dojmu odsuzují, tím se moje úzkost prohlubuje.

Zvláštní je, že si každý hned udělá obrázek o jakési namyšlenosti, ale nikdo nevidí tu očividnou nervozitu a pocit méněcennosti. Samozřejmě mi tahle psychická nepříjemnost i něco dala. Myslím si, že jsem lepším člověkem, než bych byla bez ní. Všechno mnohem více vnímám a dokážu se vcítit do pocitů ostatních lidí. Raději budu za černou ovci stáda, než abych se otevřeně vysmívala postiženým či méně oblíbeným lidem. Občas přemýšlím, jestli bych bez těch úzkostí byla stejná jako stádo a v tomto případě jsem za to i ráda. Člověk se učí každou životní zkušeností a ty negativní ho posílí do budoucna.

4. Kdo ti v boji nejvíce pomáhá?

 Momentálně je to asi přítel a pak mí nejbližší přátelé. Ačkoliv mám skvělou rodinu, které si nesmírně vážím, v této oblasti je to trochu složitější. Myslím si, že pro ně samotné bylo těžké pochopit, čím si procházím. Během mých různých záchvatových chvilek v období dospívání jsem u nich viděla především strach, že skončím na psychiatrii jako „ten blázen“. Díky tomu jsem měla pocit, že jsem všechny zklamala a proto se dnes naopak snažím jít s tím vším ven. A ono se člověku opravdu uleví, když si naplno připustí, že tyto problémy zkrátka jsou. Při samotných projevech úzkosti mě uklidňuje oblíbená hudba, která tu pro mě byla i v dobách, kdy jsem ještě neznala přítele, jenž je mi momentálně největší oporou.

5. Jak se ti bloguje na nové doméně? Proč ses rozhodla přejít a změnit si přezdívku?

S původní přezdívkou jsem měla problém od začátku, protože jsem si dlouho nemohla vybrat. Necítila jsem s v ní úplně dobře, protože mi připadala kvůli té „lejdy“ před jménem tak trochu namyšlená a zvláštní. Třešničkou na dortu bylo po pár měsících parodování té přezdívky lidmi, kteří mě znají. Proto jsem se rozhodla pro takovou přirozenější variantu a přesunula svůj blog na vlastní doménu i hosting. Spokojená jsem velmi, protože blog díky tomu působí profesionálněji a celkově WordPress nabízí mnohem více možností.

6. Studuješ mediální studia, čím by ses chtěla živit?

Obor mediálních studií je tak neskutečně široký, že sama ještě nemám stoprocentní představu o budoucí profesi. Plánovala jsem si práci v nějaké redakci či firmě, kde bych se starala o PR. Ale to jsou jen takové výkřiky do tmy. Uvidím, kam moje stopy po studiu nakonec povedou. Mediální obor jsem si vybrala zčásti i kvůli tomu, abych se naučila pracovat s lidmi a nebála se prezentací.

7. Co ty a spolupráce? Bereš všechno, nebo jen to, co se ti líbí?

Musím přiznat, že mě překvapilo množství spoluprací za poslední dobu. Po půl roce blogování jsem s něčím takovým vůbec nepočítala a těší mě to. Vybírám jen ty, které mi zapadají do kontextu blogu a samotnou mě zajímají. Občas jde o spolupráci, která je v mém případě úplně mimo. Takové nepřijímám, bloger by měl psát především kvůli tomu, že ho to baví.
8. Ví tvoje okolí, že bloguješ?

Ví, ale asi to nejsou úplně všichni. Pamatuji si den, kdy se o mém blogu dozvědělo několik lidí naráz a já jsem měla sto chutí blog smazat. Bála jsem se posměšků, nepochopení a odsouzení. Pár hloupých poznámek nebo ironické sdílení blogu různě po sociálních sítích se občas objevilo, ale teď už se o to nestarám. Pokud člověk někde veřejně vystupuje, s nějakou tou pozorností musí počítat a bohužel ne vždy je pozitivní. Obzvlášť pokud platíte za tiché introverty a najednou někde něco tvoříte pro veřejnost, lidi to zkrátka překvapí a nezachovají se vždy zrovna mile. Má to ale výhodu, rychle rozeznáte blbce a nemusíte si s nimi dělat hlavu. Každého přeci něco baví a je největší ubohost se tomu smát.

9. Píšeš jen svůj blog, nebo píšeš i jinam?

Momentálně píšu kromě svého blogu recenze pro web superkrasna.cz a thebrightstory.com, kam jsem nedávno posílala článek právě o úzkostech.
10. Proč by lidi měli tvůj blog navštívit?

Nad touhle otázkou jsem musela hodně přemýšlet, protože nerada hodnotím sama sebe a mám tendenci se podceňovat. Píšu články o událostech z mého života, cestovní články a tím hlavním posláním je přiblížit lidem přemýšlení introverta a pocity člověka s úzkostnými problémy. Nechci, aby mně podobní lidé byli označováni za divné asociály, a vždy mě potěší, když mi někdo napíše, že ho nějakým způsobem inspiruji.

Lenčina otázka pro mě:

Co si myslíš o ideálu krásy (např. přehnaná štíhlost, kvůli které dospívající dívky mohou spadnout do anorexie), který nám předkládají především média?

Je to postavené na hlavu a pořady jako Amerika hledá topmodelku vyvrácení tohoto špatného vnímání krásy zrovna nepomáhají. Myslím, že bude trvat ještě dlouhou dobu, než tyto špatné ideály krásy přestanou existovat.

Související články

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.