Jak bych chtěla kočku a není mi to přáno

Od mala tíhnu ke kočkám. Začalo to tak, že jsem je jako miminka vozila v kočárku do doby, než se vzbouřily a zdrhly. To jsem ještě neznala pojem týrání zvířat.

Želvy nebo křečci jsou sice fajn, ale roztomilá chlupatá kočička je prostě lepší, jenže na rozdíl od křečků a želv ni nikdy nebyla povolena. A tak se do dnešní doby všichni v okolí, kdo mají kočku, musí mít přede mnou na pozoru. V přítomnosti koček se chovám naprosto infantilně a šišlám na ně jako na mimina.

Když jsem vylétla z rodičovského hnízda, svitla mi kočičí naděje. Jenže, nejdříve jsme bydleli v krabici od bot a pak mi přítel připravil Sophiinu volbu. Buď on, nebo kočka. Chvíli jsem uvažovala nad kočkou, ale pak si řekla, že jelikož s ní nemůžu mít děti, dám přednost příteli. A kočičí naděje zase zhasla. Přítel není žádný mrzout, co se koček týká, ale nemá je rád, protože podle něj smrdí a jsou to peníze navíc.

Naposled se ho pokusili odměkčit mí kamarádi. Plán byl jasný. K narozeninám mi dají roztomiloučké kotě a já jsem dostala za úkol obměkčit jeho kamenné srdce. Přestože byly použity téměř všechny přesvědčovací a donucovací prostředky, zůstal neoblomný, a tak jsem zase bez kočky.

Přesto se občas ke kočkám dostanu. Ať už u mamky, nebo u babičky, která má kocoura Páju a v poslední řadě u kamarádů vlastnící Fidorinku. Občas se teda ze mě kočičí lady stane, ale jen občas, fňuk.

4 Comments

  1. Milan

    Jak může někdo prožít život bez kočky, to vůbec nechápu. Musí to být velmi smutný život.
    My jsme mívali doma všelijakou havěť, když děti byly ještě dětmi. Od rybiček přes rozmanité druhy hlodavců … až ke kočce a psu. Kočka ovšem byla a je a bude stálice. Žít bez kočky prostě nejde.
    Andulky jsou taky fajn a tak se mazlí a jsou něžné a přitom duchem stále svobodné, ale kočka je prostě kočka.
    Mé děti říkávaly: Víš, proč Pán Bůh stvořil kočičku? Aby si děti mohly pohladit šelmičku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *