Jak jsem přišla o iluze

Když jsem před rokem a půl šla studovat historii, představovala jsem si, jak se dozvím všechny ty super příběhy odehrávající se na pozadí dějin, jako třeba drby ze středověkých hradů, kdo chytil jakou pohlavní nemoc, který panovník nejvíce střídal partnerky, na kolik metrů lidi smrděli, nebo že Karel IV. nebyl vůbec žádný svatoušek. Místo toho jsem se dozvěděla, co je to zemská deska nebo urbář, což je sice fajn, ale není to vůbec zajímavé, ani to, co jsem od historie očekávala. Velká ztráta iluze. Všechny drby a zajímavé informace musím číst sama, a to z knih, za které by mě nepochválili, nedejbože z Epochy. Historik totiž není sběratel dějinných drbů, se kterými se blýská ve společnosti, je to především knihomol a člověk hádající se o tom, jestli je historie vědou, nebo ne.

Další iluzi jsem ztratila ze snahy o dokonalý vzhled. Na počátku roku 2017 jsem radikálně změnila barvu vlasů a od té doby jsem jako chameleon. Od temně fialové, přes Lišku Ryšavou až po červenohnědorezavou. Stejně tak jsem se mohla snažit o dokonalé nehty, které i přes Shellac dokonalé nejsou, o dokonalé řasy, které se neustále slepují, o dokonalou pleť, která i v postpubertě bojuje s akné a hlavně o dokonalou postavu. Jenže, to by nesměla existovat čokoláda, že jo.

Jedna z  největších ztrát iluzí mě potkala i v kamarádství. Představa kamarádství od narození až po smrt u mě neexistuje. Nejstarší kamarádství funguje přes deset let, ale i to je hodně dlouhá doba. Jinak se kamarádi střídají, a pořád navazuju nové přátelství.

Iluze se mě týká i u čtení knih. Abych přečetla všechno co chci, nesměla bych dělat nic jiného.

Taky společnému bydlení s přítelem se iluze nevyhly.  Představa, že společně usínáme vedle sebe ruku v ruce a v objetí vezme za pár desítek minut za své, když se začnu nebezpečně roztahovat v posteli, a přítel přijde po pár hodinách o polštář, který mu neustále padá z postele. Byt nevypadá jako z reklamy „Hospodyňka roku“ a kolikrát jsem ráda, že se vůbec dokopu k nějaké činnosti.

Přišla jsem i o iluze z dospělého života. Moje představa byla, že v osmnácti budu už určitě vědět, co chci v životě dělat a jak toho dosáhnout, realita je taková, že je mi 21 a nevím to stále. Ale možná už jsem se vydala dobrým směrem. Taky jsem si myslela, že bydlení bez rodičů je děsně super, protože si můžu dělat co chci, ale nikdo mi nevypere ani neuvaří. A poprvé jsem se musela setkat s realitou, že není plná lednice, a že je taky třeba chodit doplňovat zásoby.

Velkou iluzi jsem ztratila i tím, že jsem začala točit videa, já, zarytý odpůrce Youtuberů! Nějak mě to prostě chytlo, a tak sem tam něco natočím. Dokonce i podporuju ostatní blogery.

Člověk pořád ztrácí nějaké iluze.

P.S. Mám přečíst tunu knížek, zpracovat několik prací do školy, učit se na průvodcovskou zkoušku a do toho stíhat žít, jak to ale udělat?

P. P.S. Něco na mě už několikátý den leze, je to pěkně debilní.

 

5 Comments

    • Teri

      A dostudovala jsi tu historii :)?Pro mě je peklo překládat všechny ty „strašně zajímavé“ pozemkové knihy napsané ručně nějakým fajn písařem, který každé písmenko píše jinak a učit se po milionté rozpoznat různorodé prameny :(.

  1. Milan

    Hlavním úkolem historiků je přečíst a přeložit prameny. To je to nejdůležitější, co mohou udělat. Tím dají ostatním, zejména právníkům, ztracené informace, na kterých mohou stavět. A je to důležité. Ne dost důležité, ale hodně důležité.
    Už třeba jen číst ručné psané kurentové zápisy v pozemkových knihách nebo matrikách z německo jazyčných oblastí nebo z Hlučínska je pro právníky i geografy a sociology etc. zcela nedostupné a bez historika „si ani neuprdnou“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *