Kultura, která se vyvinula na hrůzostrašném místě, část druhá

Hudba

Hudební doprovod patřil k přednáškám, ale také ke koncertům uvnitř ghetta. Vedoucím hudebního oddělení byl Hans Krása (3). Paradoxem je, že právě v Terezíně se mohly interpretovat skladby všude jinde zakázaných židovských skladatelů jako např. Gustava Mahlera. Vedle sebe existovaly sbory české i německé, jedni interpretovali česká operní díla, druzí světová (německá nikoliv), a smíšené národnosti se vyskytovaly zejména v operách.

Literatura

Do Terezína byl transportován i Karel Poláček, ano, to je ten, co napsal Bylo nás pět. Spisovatelé a básníci měli nelehký úkol, často chyběl papír nebo tužka. Česká literatura se orientovala na národní tradice a sociálně angažovanou tvorbu inspirovanou Osvobozeným divadlem. Karel Poláček využíval protekce, která se mu, jakožto známému spisovateli dostala (přesto to neobnášelo moc výhod) a z Terezína byl transportován do Osvětimi. Tam zemřel.

K literární činnosti ghetta pak bezpochyby patří i dětské časopisy. Děti je tvořily za pomocí svých vychovatelů a učitelů v dětských domovech, nejznámějším místem kulturní dětské činnosti byl objekt L 417. Mezi časopisy např. řadíme: „Bonaco“ (nejméně šest čísel vydaly dívky z domova 11 v L44 v lednu –červnu 1944), „Kamarád“ (časopis pokoje A v dětském domově Q306 vycházel 1943-44) dále pak např.,,Domov“, ,, Hlas půdy“ nebo „Vedem“. O posledním z jmenovaných bych se chtěla zmínit více. Tento časopis tvoří podstatné literární svědectví o životě v ghettu. Vznikl z podnětu Petra Ginze [1]čtrnáctiletého chlapce, a začal vycházet v prosinci 1942 při ustavení chlapecké samosprávy domova 1 v L417. Časopis byl plný úvah, reportáží, povídek, ale i přímých svědectví o životě v ghettu, známých pod názvem Toulky Terezínem. Tento časopis pak převážně tvořili chlapci, dospělí zasahovali pouze minimálně. Vycházel až do roku 1944, poslední číslo pochází z 30. července. V roce 1944 byli téměř všichni autoři zavražděni, až na jednoho, díky kterému se Vedem dostal dále.

V neposlední řadě bych se v této části práci chtěla zaměřit na dětské básně. Na rozdíl od dětských kreseb, ve kterých si děti prostředí ghetta příliš nepřipouštěly a obracely se spíše na snění a dny na svobodě, v literární formě vnímáme obavy z budoucnosti a sklíčenost, ve které žily. Důkazem je například báseň „Zahrada“ čtrnáctiletého Františka Basse, který zahynul 28. 10. 1944 v Osvětimi:

                                                               „Zahrádka malá              

                                                              plná růží, voní,

                                                              cestička je úzká

                                                         chlapeček prochází se po ní.

                                                          Chlapeček malý, hezoučký

                                                         jak poupě rozkvétající

                                                         až poupě rozkvete

                                                       chlapeček už nebude.“

Báseň převzata z: BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941-1945. Průvodce stálou expozicí Muzea ghetta v Terezíně. 1. vyd. Praha: Oswald 2003. s. 18. (Pro větší autenticitu jsou litery na rozdíl od originálu napsány velkým písmem)

[1] Petr Ginz (1928-1944)  byl částečně židovského původu. Do ghetta se dostal už v roce 1942 a od dětství vynikal pro své literární  a výtvarné nadání (známý je například pro svou kresbu ,,Měsíční krajina“), patřil k hlavním postavám časopisu ,,Vedem“ .V září 1944 byl transportován do Osvětimi, kde zahynul.

(3) Svou první skladbu komponoval v jedenácti letech a celý život žil bohémsky. Slavná opera Brundibár, která vznikla v roce 1938, nemohla být díky Mnichovu uvedena a tak se dočkala premiéry až v Terezíně. Do Terezína byl deportován v roce 1942 a zemřel v Osvětimi roku 1944.

Petr Ginz

 

Petrova Měsíční krajina.