Lituju, že nejsem anonym

Dneska ráno jsem se začetla do blogu Poslední panny. Přišla jsem na ní jen díky tomu, že mě obšťastnila komentářem, takže všem upřímně radím, pokud nechcete, ať blog upadne v zapomnění, tak pište komentáře, tímto si naženete čtenáře (a někdy i haters)!

U jejího blogu jsem se cítila jak při seriálu Sex ve městě, s rozdílem že hlavní motto bych změnila na ,,PP ví všechno o sexu a nebojí se to přiznat“ a od srdce jsem se zasmála.

Pak jsem začala litovat, že blog netvořím anonymně. Píšu otevřeně, i o psychických problémech, ale přece jen, velikou část čtenářů tvoří moji kamarádi a známí, a ti by se v článcích  mohli poznat, a to nechceš. Tak tedy přijdete nejspíš o články typu ,,Introverti a já“, ,,Kluk, který líbal jako uslintaný pes křížený se slimákem“, nebo ,,Moji skvělí nápadníci“. Přitom, bylo by to tak super čtení!

Ach jo, štve mě to, ale pokud chci zůstat být společensky aktivní i mimo síť, nejspíš si tyhle krutě pravdivé informace ze života budu muset odpustit. Je to ale velká škoda! V opačném případě mě čeká společenské vržení do horoucích pekel.

Je možnost, že smažu svoji fotku a veškeré osobní info, ale doménu přeregistrovat nejde, nebo o tom aspoň nevím. Stejně by už někteří tušili, kdo vlastně jsem, a co když se ze mě někdy stane mega úspěšná blogerka s desetitisící vřískajícím zástupem dětí kdykoli, kdy mě zahlídnou? Pochopte, v tomto případě anonymitu prostě nemůžu riskovat.

P.S. Tento článek píšu na datech, jelikož nám na zámku včera díky bouřce vypadla wifina, apokalypsa se blíží.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *