Nečti tolik, bude z tebe asociál

Určitě znáte průpovídky typu „čtení ohrožuje hloupost“, já je znám dost dobře, protože spíše než do obchodů s oblečením, chodím do obchodu s knížkama. Miluju čtení, a myslím, že je to dáno i tím, že mě k tomu mamka vedla odmala.

Když jsem totiž ještě číst neuměla, předčítali mi třeba Harryho Pottera. Potom, kdy mi písmenka začala být známá, se ke mně nejdříve dostaly klasiky typu Pipi dlouhá punčocha a Děti z Bullerbynu, a za nimi, v těsném závěsu Thomas Brezina s Jacqueline Wilson. Tito dva byli v dětství autoři mého srdce. Ke knihám od Jaqueline jsem se chovala jako skutečný barbar, s odstupem času to musím přiznat, jelikož jsem si všechny nebarevné obrázky (což byla celá kniha), vybarvovala podle sebe, a dávala tak příběhu barevný nádech. Hrozně mě to bavilo a hlavně zabavilo na dlouhé hodiny. Já jsem vlastně byla docela klidné dítě, mojí nejoblíbenější hrou se stalo  posouvání zvířátek po místnosti (vytvořila jsem takovou zvířecí migraci), ale to odbíhám.

Když jsem procházela pubertou, v jednom nehezkém životním období, knihy vyměnily všechny moje kamarády. Tehdy jsem přečetla desítky knih, a zatímco mí vrstevníci běhali po venku, já jsem si četla dlouhé hodiny. Z této doby mi v hlavě utkvěly knížky, jako Deníky princezny, Lanczovky, a třeba Šíleně divocí andílci (zase Brezina), knihovna byla mým druhým domovem. Přečetla jsem i několik knih od Viewegha a světové klasiky, jako třeba Na větrné hůrce, Jane Eyrová atd. Docela mě mrzí, že jsem si v tomto období nepsala, kolik knih jsem přečetla, ale běžně to byly tři až čtyři knihy za týden, kdy rozsah stran byl minimálně 150.

Autorem fotky je Gellinger z fotobanky

Ne každému v mém okolí se ale moje záliba, (dalo by se říci spíše láska), ke čtení líbila.

,,Napiš holkám, neseď doma, nečti si pořád!“, říkali mi. Jenže, já si prostě číst chtěla. Bavilo mě si tvořit vzdušné zámky a představovat si všechny ty hrdiny z knih. Nepotřebovala jsem kamarádky, hlavně, že jsem měla dost knih, a to jsem měla pořád, protože na každé narozeniny, svátek, nebo Vánoce jsem dostala dárek, už určitě tušíte, ano knihu. A taky existují knihovny.

Když jsem se stěhovala od rodičů, bylo mi líto knihy vyhodit, vážně. Patří to k mému dětství a stály spoustu peněz! A tak jsem něco odnesla do takových těch boxů (pro nás knihomoly je to ráj, jelikož se tam dají najít fakt dobré kousky), stojících na nádraží, něco do dětského domova, a ty nejmilovanější si schovala, ty jednou předám svým dětem, pokud někdy nějaké budu mít. Potom bych jim je četla před spaním, jak to četli mně, protože si myslím, že to má smysl, více, než hry na počítači.

Vždyť čtení má tolik výhod! Proto můj hlad po knihách nebude nejspíše nikdy utišen, jsem skutečný knihomol a čtu přes memoáry, romány, poezii, naučnou literaturu, až po alternativno.

Pokud vás zajímá, co jsem přečetla v nedávné době, tak je to knížka o Sisi, protože tato postava mě vždycky zajímala, pak Deníček moderního páru, který byl na Databázi knih dost teda zkritizován, ale mně se, i přes absurdno líbil, a nasmála jsem se, Kdo se bojí Smrti, od van Helsinga (to jsem nakonec nedočetla), a teď čtu Lososa v kaluži, a zatím se mi to moc líbí!

Co z toho vyplývá? Lidé, čtěte, je to celkem drahý koníček, ale vyplatí se to :), jen se občas podívejte i na to okolí, kniha vám neuteče 🙂

Nádhled

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.