Není to blogování občas demotivující?

Od doby, co mám blog se stává, že kamarádi, kromě klasických vět, do konverzace přihazují i otázky typu „Jak se daří tvému blogu?“, s odpovědí na otázku trošku bojuju, protože vlastně nevím, co odpovědět. V očích mnoha lidí totiž blogování znamená peníze, placené spolupráce a svět podobný tomu youtuberskému.  Tak v takovém světě se nepohybuju. A tak většinou zmíním, co je na blogu nového, s kým jsem se prostřednictvím blogu seznámila, a tím to hasne, a moje kamarády to možná zklame.

„A co komentáře, píšou lidi?“ následuje další otázka, a zároveň kámen úrazu, protože, a to vídám i na dalších webech, lidi komentáře moc nepíšou.

Zkusím to vysvětlit na sobě, v jakém případě píšu komentář a jaký blog si rozkliknu, a chvíli na něm vytrvám:

Komentář napíšu, když k danému článku mám co říct. Vím, že existuje propagace blogu prostřednictvím komentáře, ale snažím se to nedělat, i když, možná to není správná cesta. Komentuju na webech, které už nějakou dobu sleduju, a radši okomentuju článek obecný, než zážitek z autorova života, protože v realitě autora neznám, a tak o jeho skutečném životě nic nevím.

Chodím na weby, u kterých spolupráce netvoří 90% blogu, ale kde se něco dozvím, na základě témat, které mě zajímají. Nemám ráda blogy, které se neliší od ostatních a upadají do uniformity, sleduju velkou blogovou škálu, jak se můžeš přesvědčit.

S komentáři tudíž docela šetřím i já sama. Proč si myslím, že komentáře se tolik nepíšou?

Podle mě za to může jistá úspora času, kdy prostě srdíčko na Instagramu zabere sekundu, zatímco komentář klidně i několik minut. Dalším důvodem je, že potencionálního čtenáře daný článek nezaujal, nebo v něm bylo vše řečeno, a tak nemá, co by dodal. Za třetí důvod považuju, že lidi rádi sledují věci z dálky, anonymně. 

!Všechno to jsou moje dohady, můžu se plést!

Proto někdy může být blogování demotivující, když nemáte zpětnou vazbu.

Pak tu jsou samozřejmě věci jako schvalování komentářů, a kdo blog čte, tak ví, že schvaluji každý komentář, jednak z důvodu, aby mi nějaký neutekl, a pak taky, abych zjistila, co je v něm za obsah, což může potenciální komentující odradit. Jenže, vycházím z toho, že exkrement bych taky nenechala ležet uprostřed pokoje, tudíž, ho nenechám ležet na webu, na kterém makám. Některým se to ale nemusí líbit, a tak komentář nenapíšou.

Další demotivaci pro blogování vidím v množství byrokracie, ono se to nezdá, ale je toho dost. Pak tu máme taky spoustu změn, a díky nim si přijdu, jako kdybych nasedla do rozjetého kolotoče. Myslím tím různé SEO, guest posty a podobně. Dříve jsem o tom nikdy neslyšela, teď se v tom brodím a doháním, co se dá.

Samozřejmě vím, že byrokracie je všude.

Poslední možný kousek demotivace (ten si ale nepřipouštím), je množství blogerů, protože blogů je jak ryb ve vodě. Teď nemluvím o tom, jestli jsou dobré, nebo špatné, ale blogová škála je opravdu pestrá. Takto se snadno stane, že zatímco průměrný bloger s komerčními příspěvky půjde hodně vidět, nadprůměrný zapadne, protože zkrátka třeba nebude tolik pracovat na propagaci webu.

Nicméně, i když se všechno učím za pochodu, pořád mě to baví, a mám pořád co zlepšovat. Chci znovu vyzdvihnout Hanku a její práci v blogerském světě, která mně osobně pomáhá se zorientovat.

Na závěr chci napsat, abyste se nebáli komentovat blogové příspěvky. Autory to mnohdy potěší.

Související články

6 komentářů

  1. Jo, blogovat bez komentářů je pěkně demotivující. Proto jsem si konec konců zakládala svůj druhý blog (ten současný) – protože poezie nikoho nezajímá a když si ji dám do šuplíku, aspoň budu mít něco hmatatelného. Zatímco takhle je to radost. Člověk si postupně vybuduje ten svůj malý blogový vesmírek a má pocit, že ty své komentující už i tak trochu zná a může se mezi ně vracet jako domů 🙂

  2. Blogovat pro radost a pro sebe je nejdůležitější. Taky se mi stává, že mi článek nikdo moc neokomentuje. A nebo naopak – má třeba strašně málo zobrazení, ale za to skoro každý, kdo tam přišel, zanechal komentář. Nehoním ale statistiky, spíš se prostě svěřuji veřejnosti a ráda si „povídám“ se svými přáteli a známými, kteří mi třeba prostřednictvím blogu píšou, jak se mají. 🙂

    1. Jé, ahoj Vlasti, dlouho jsem o tobě neslyšela! Musím se polepšit a chodit více na tvůj blog. Jasně, v tom je kouzlo internetu, že spojuje třeba i lidi z druhého konce republiky :). Já se teda blogováním neživím, ani život asi nikdy nebudu, ale snažím se to tady zlepšovat, ani ne kvůli statistikám, ale kvůli tomu, aby se tu lidi více vraceli a něco se dozvěděli :), děkuji ti za komentář!

  3. Najít téma a podat jej tak, aby web nevypadal rozplizle chce dost práce. Vášeň je často jediný motor; pokud to člověka nebaví, palivo velice rychle dojde, protože výsledky nebývají tak nafouklé 🙂

    1. Pravdivé, děkuji! Najít téma je ale hodně složité, i když by to vlastně mělo být hned to první, co bloger udělá 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.