Přátelé, které nevidíme

Když jsem byla mladší, strašně jsem prožívala všechny svoje kamarádské vztahy. Byla jsem smutná, když jsme se s někým pohádali, nebo se naše kamarádství rozpadlo. Protože jsem se několikrát stěhovala, tak jsem si hodně rychle tvořila kamarády (aspoň domnělé) na několika místech.

Moje nejdelší kamarádství trvá skoro 11 let. Nejkratší pár měsíců. Fakt nemám problém se seznámit, ale mám problém si kamarády udržet. Se spoustou kamarádů jsem v kontaktu výjimečně, jsou to takoví přátelé, které nevidím, ale vím, že když se náhodou někde potkáme, napíšeme si, nebo se sejdeme, tak to bude, jako bychom se viděli včera a pořád si bude co říct. Možná mi to vyhovuje i více, než se vidět každý den.

Vždycky jsem chtěla vytvořit si takovou smíšenou kamarádskou partičku jako v Přátelích, nebo HIMYM, ale nikdy se mi to nepodařilo. Místo toho jsem vždycky byla v ryze holčičí partě. Holčičí party jsou nejhorší. Samé pomluvy a hádky. Pak jsem se vždycky chtěla bavit s klukem jako kamarádem. Nikdy až do vysoké to nešlo. Na základce se to vždycky zvrhlo, že buď jeden, nebo druhý od toho očekával víc, než kamarádství, na střední to samé. Na střední jsem měla kamaráda, se kterým jsme si fakt rozuměli (nic víc, než kamarádství v tom nebylo), ale nějak to vyšumělo. Až na vysoké se bavím i s klučičími spolužáky a vím, že ani jedné straně o nic nejde.

Čím jsem starší, tak nějak nehrotím, jestli se se mnou někdo přestane bavit, nebo ne. Už kamarády tolik neprožívám, snažím se bavit s hodně lidmi, a na nikoho se zbytečně neupínat. Je to asi nejlepší způsob, jak nebýt zklamaný. Bez kamarádů bych být nemohla, ale stačí mi vědět, že tu jsou a když je nejhůř, tak se zkontaktujeme.

Já a kamarádka a naše totálně prokalená noc a následné ráno po ní
další moje oblíbenkyně
kamarádka, která tu je, i když zrovna nejsme v neustálém kontaktu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *