Problémy některých jedinců se školstvím

Určitě ve svém okolí máte někoho, kdo je dobrý jen na určité předměty. Ty další sice vždycky nějak zvládne, ale prostě mu nijak extra nejdou a nebaví ho. V žádném předmětu ale stoprocentně nevyniká, takže při rozhodování, kam na střední či vysokou školu dotyčný jedinec marně tápe a pak může pěkně šlápnout vedle. Znám to, moc dobře. Proč? Protože je to článek o mně.

Na základce mě bavila čeština, výtvarka, občanka a dějepis. Ráda jsem malovala a kreslila, takže když přišlo rozhodování, kam na střední školu, chvíli jsem rozmýšlela nad uměleckou. Protože  moje kresby nebyly nic extra, z umělecké sešlo. Chtěla jsem na obor cestovní ruch, ale v našem městě má tento obor dost děsivou pověst a hlavně děsivé složení třídy, takže cestovní ruch mi doma taky neprošel.

Nemám ráda biologii, ale pohled na krev mi nevadí, navíc jsem uvažovala nad tím, jak je krásné pomáhat lidem, takže jako další přišlo na řadu uvažování nad zdravotnickou školou. Jenže, ta biola byl fakt problém, nelezlo mi to do hlavy a doteď je to pro mě španělská vesnice. Z téhle školy taktéž sešlo. Už jsem si začala říkat, že oranžová vesta je taky cesta, když v tom rodiče přišli s „geniálním“ řešením, pošlou mě na gympl! (Co jiného dělat taky, v takové situaci, že).

Nemám jim to za zlé, já sama jsem byla už tak dost zoufalá, takže mi tato možnost přišla jako nejlepší momentální řešení, a tak jsem nastoupila na gympl.

Tady to pro mě bylo peklo, hlavně v matice, které jsem absolutně nerozuměla. Funkce, slovní úlohy nebo Vennovy diagramy? Co to jako je? Každý den po škole patřil matice, protože jinak bych prolítla. Naštěstí bylo okolo hodně lidí, kteří mi pomáhali. Biola, chemie ani fyzika mě taktéž nebavily, ale šly mi rozhodně líp, než matika. Co ale patřilo k mým oblíbeným předmětům byla opět čeština, dějiny umění a dějepis.

Čtyři roky na gymplu utekly jako voda a bylo to tu opět. Po vzoru Nerudy jen v upravené verzi se okolí mohlo zase ptát: „Kam s ní?“

Táhlo mě to k žurnalistice, médiím, umění, nebo ke knihám. Navštívila jsem Gaudeamus v Brně, dny otevřených dveří některých škol, a propagační materiály tvořily podstatnou část položek ve skříňce. Nevěděla jsem, čím chci být, kam jít dál. Gympl mi to nijak neusnadnil, ani mi nedal směr.

Jediné, co jsem věděla, bylo, co bych dělat nechtěla a to, co bych dělat chtěla, kdyby mi šla matika a chemie (farmaceutku). Dny se krátily, maturita se blížila a moje zoufalství bylo den ode dne větší, co si jen počnu?

Veškeré hovory doma se točily výhradně okolo výběru vysoké školy a hodně jsem se nabrečela.

Nakonec, po dlouhém uvažování jsem si podala přihlášku na obor český jazyk a historie na dvou filozofických fakultách a český jazyk a historie na pajdáku. Vybrala jsem  Ostravu, Brno a Olmík. Dostala jsem se jen do Ostravy a do Brna, potíž byla v tom, že do Brna mě vzali jen na historii. Do Olomouce na přijímačky jsem ani nejela, protože být učitelkou nebylo nic pro mě.

Rodiče prosazovali, ať studuju v Ostravě a já si tam doopravdy donesla zápisový lístek. Řadou nešťastných příhod mě osud ale poslal do Brna, kde jsem nastoupila jen na historii, tu studuju doteď.

Proč tohle všechno píšu? Někdy je fakt těžké někam se vrtnout, obzvlášť, pokud jste se v úvodním popisu našli. Nezávidím rodičům, kteří mají pomoci v rozhodování, ale hlavně nezávidím nám, nijak nevynikajícím studentům, kteří ale studovat chtějí, jen neví co a kde. Jak velký to je problém jsem nastínila, řešení nepřináším, jen, zkuste si představit, co byste studovat fakt nechtěli a od toho se možná dostanete k tomu, co vás bude bavit 🙂

Nádhled

Související články