Průvodcem snadno a rychle- Moje cesta k průvodcovství

Následující řádky jsou z nově vzniklé příručky Průvodcem snadno a rychle, která doufám pomůže dalším, kdo uvažují nad prováděním, nakouknout pod pokličku toho všeho a zodpoví základní otázky.
Nepasuju se do role brouka Pytlíka v provádění (dělám to třetí rok), ale často se mě někdo ptá, jak na to.
Tak teda, písanky 1.
K průvodcovství jsem měla blízko už jako dítě, zní to jako otřepané klišé, ale je to tak. Hned po tom, co mě přešla touha stát se princeznou (přesněji, když mi došlo, že na mě princ nečeká) a ošetřovatelkou v Zoo jsem si vzala do hlavy, že až vyrostu, stanu se průvodkyní. Zatím mi jako objekty k realizaci stačily pařezy a stromy v lese, kdy jsem dělala, že procházím s velkou skupinou zámkem a jednotlivé stromy, mech, nebo větve představovaly královské komnaty, které jsem popisovala. Bylo mi asi 7.
Několik dalších let jsem průvodcovství upozadila na konec svých zájmů, až za radosti a starosti s kluky a kamarády, a dlouho se k němu nevracela. Zlom nastal v osmácti. V tohle věku člověk získá pocit, že je hrozně dospělý a free, všechno zvládne sám a nic ho nezastaví, tak jsem si řekla, že nastal čas vyrazit z rodičovského komfortu do světa, a právě průvodcovství mi k tomu poskytlo možnost.
Napsala jsem na několik desítek hradů a zámků v Čechách a na Moravě, přiložila svůj životopis a čekala. Dlouho se nic nedělo, skoro nikdo neodepsal, a když už, tak buď že nábor průvodců skončil, nebo že nemám dostatečnou praxi. Ve chvíli, kdy jsem to chtěla vzdát, a jít brigádničit jinam mi odepsal kastelán z druhého konce republiky, že mě bere. Po krátkém rodičovském přemlouvání (naštěstí věděli, jak o to stojím), jsem měla sbaleno a vydala se do neznáma, a to doslova.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *