Průvodcovská krize

Potká mě každý rok, bez výjimky. Po sezóně, kdy jsem vyšťavená jako citrón jak fyzicky i psychicky mám chuť průvodcovství pověsit na hřebík. Ne že by mě to už nebavilo, ale únava je velká a nejistý pocit, jestli to stojí za občas přítomné nervy mě pár dní pronásledují. Zatím jsem se vždycky po krizi vrátila, ale docela uvažuju, že toto je můj poslední rok, nebo že ten příští budu provádět jen výjimečně.

Nezasvěcený člověk si může říct, jak je průvodcovství easy money, ale věřte, že není. Za den nachodíme několik desítek kilometrů, i po schodech, každý den bolí nohy. Pořád se musíte tvářit mile a usmívat se jako měsíček na hnoji, i když už toho máte plné brejle. Někdy mezi druhým a třetím týdnem je velká pravděpodobnost, že onemocníte a nebo vás začne bolet v krku. Snažíte se lidem něco předat, ale pokud o to nestojí, je to zbytečné. Ne každý kolega je milý a přátelský, takže kromě problémů s návštěvníky můžete řešit i problém s kolegy. Lidi o vás můžou psát na sociálních sítích, nebo vás natočit a nafotit s popiskem „Nejhorší prohlídka na světě“, i když vám přišla úplně stejná jako každá jiná. Moc volna si během práce neužijete.

Tuhle práci miluju, historie mě baví, ale je to zkrátka náročné, jako každá práce. Nevím, co bych dělala, kdybych nebyla průvodkyně, ale možná bude na čase to zjistit :)!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *