Rozervaní a nikým nepochopení umělci

Za život jsem poznala už docela dost umělců, žádný z nich se ale (zatím) nestal mega slavným. Tak jsem narazila třeba na jednoho, který nosil docela avantgardní oblečení a maloval obrazy podobné Výkřiku od Munche a do toho psal prózu, za kterou by se nemusela stydět ani E. L. James. Kouřil jednu za druhou, občas si dal i něco „tvrdšího“, byl věčně rozervaný, cítil se nedoceněně, sem tam udělal nějakou vernisáž obrazů a čekal (a čeká) na svou velkou chvíli slávy.

Další byl hrozně hezký básník, se kterým si ještě sem tam napíšeme. Publikuje v několika literárních časopisech a jeho poezie není daleko od talentu Máchy. Abych ale jen nechválila, strašně střídal holky, fakt hrozně. Vykládal mi, jak je využívá a následně odkopává, protože věděl, že jeho obličej mu to dovolí a namotá se někdo další. Daň za jeho talent je ten pokřivený charakter, protože on to se ženskýma sakra umí. Ale píše fakt dobře!

Pak znám spoustu amatérských fotografů. Jejich fotky jsou vážně dobré, někteří z nich si focením i přivydělávají, ale vypadá to, že trh je fotografy přesycen, protože se žádný z nich focením neživí plnohodnotně.

Abych zastoupila i ženské pohlaví, nedávno jsem potkala holku, která psala básničky ve stylu beatníků a surrealistů. Ač jsem se vážně, vážně snažila zjistit, co svými slovy chtěla říct, nepovedlo se mi to. Její dílo jsme si podávali jako horký brambor mezi dalšími, a nikdo z nás to nebyl schopen pochopit. Už jen ten samotný koncept, kdy měla slova uspořádané v průhledných deskách, takže otočením stránky mohla vzniknout nová věta (snad chápete) byl geniální, ale možná až moc.

Ach ti umělci.

Děkuji Edně Nové za nápad ke článku, určitě mrkněte na její blog na iDNESU.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *