Ta, která má v rodině blázny

Blázen. Když se to slovo řekne, koho si představíte? Mentálně postiženého jedince? Psychicky nemocného člověka? Ať už si představíte kohokoliv, dnešní článek bude právě o psychicky nemocných lidech. Jeho účel bude dodat energii těm, kteří s takovými musí žít a dodat jim vědomí, že v tom nejsou sami, protože jedna dvacetiletá holka má s tím osobní zkušenost. ,,Blázny“ má v rodině dokonce dva a jsou to ti možná nejdůležitější lidi na světě.

Nejhorší, co v situaci, že některý příbuzný psychicky onemocní nebo u něj nemoc propukne nastane, je sledovat úpadek člověka. Jste zvyklí, že vždycky o sebe dbal, oblíkal se elegantně, působil upraveně a najednou bum, je z něj někdo jiný. Neupravený jedinec, který hlasitě dýchá, mlaská, v tváří je oteklý a působí jako zombie. Skrývá se v tom člověku ještě vůbec jeho staré já? Kde se ztratilo? Vědomí, že vše sledujete online a nemůžete s tím nic dělat je pěkně na nic. Možná se za něj budete stydět a zároveň se stydět, že se stydíte, je to váš příbuzný, proboha! Bohužel, stydět se je normální, zvláště, pokud jste v pubertě. Chápete, prostě až doteď to byl někdo jiný a najednou netušíte, jak dlouho to bude takto zlé a jestli vůbec někdy se objeví ještě to staré já. Co tomu řeknou lidi? Budou pomlouvat? Litovat vás, nebo toho jedince? Správné by ovšem bylo se s tím vyrovnat. Není to tak jednoduché.

Další náročnou věcí je komunikace s nemocným. Velmi často je to totiž mluvení do dubu. Příbuzný působí „mimo“, špatně si pamatuje, může se stát že ztratí naprosto orientaci v prostoru a čase a pokud jste dítě, cítíte především strach a nejistotu. I pro starší jedince je těžké se s takovým člověkem na čemkoliv domluvit, chce to pevné nervy, hodně pevné.

Pak je tu obecné podvědomí. Některé rodiny se snaží nemocného ututlat před širokým okolím, ale je to špatně. Naše společnost je prostě celá špatně postavená a psychické problémy jsou něco, o čem se zkrátka vůbec nemluví. Proto se o nich snažím zmiňovat. Proto lidem, na kterých mi záleží a mám je ráda říkám o své poruše a následně ji  vysvětlím. Nestydím se za sebe. Pokud v rodině máte psychicky nemocného člověka, kašlete na drby. Mnohem líp udelate, když pomlouvačům vše vysvětlíte (nemusíte podrobně popisovat), nebo drby začnete ignorovat. Důležité je, aby nemocný věděl, že někde má podporu, a v té jsem já třeba selhala, otevřeně přiznávám. V jednom případě mi bylo moc málo let, abych se s tím srovnala, v druhém k tomu člověku nemám tak blízko.

Pak jsou tu samotné návštěvy psychiatrické léčebny. Ty jsou hrozně náročné. Vidět všechny ty lidi, mluvit s nimi,představovat si, co se děje, až návštěvy skončí, ano, i tady potřebujete hodně síly.

Není to vůbec jednoduchá situace, ale já s ní nejdříve chtěla bojovat sama, což tak dokonale nešlo. Takže, určitě se nebojte požádat o pomoc, třeba i psychology a bojujte společně s nemocným! Psychické poruchy a nemoci jsou během na dlouhou trať a čím později vypuknou, tím je větší šance, že člověk se bude léčit do konce života. Je to smutné, ale je to tak.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *