,,Ty jako bloguješ, jo?”

Když někde zmíním, že mám svůj vlastní blog, vidím v očích okolí pohrdání téměř totožné s tím, jako když někdo prohlásí, že je Youtuber. Myslím, že za to může fakt, že polovina obsahu Youtube jsou naprosté kraviny a já kolikrát nechápu, jak se taková blbost mohla dostat do trendů a přinést Youtuberovi slávu.

Vzápětí se pokusím trochu obhájit: ,,Píšu myslím si zajímavé články, hlavně takové, které můžou člověku něco předat.”

Následuje otázka: ,,A víš o tom, že co pověsíš na net je veřejné, a každý to může zneužít proti tobě?”

Jasně, že to vím. Je na každém člověku, jak se k tomu postaví. Někdo nás zásobuje selfíčky tak moc, že víme, co dělá v každé minutě svého života, jiný nepublikuje skoro nic, takže o něm není co zjistit. Každý z nás, veřejně vystupujících na internetu, je zodpovědný za to, co na něj pověsí a popřípadě za následky, které mu to může přinést.

Nedávný střelec z Floridy, který zastřelil několik lidí ve škole měl na Instagramu fotky zbraní a divné popisky. Přesto, nikoho to nezalarmovalo, až do doby, než způsobil svůj hrozný čin. (Mimochodem, jeho Instagram je teď už zablokovaný.)

Přiznám se vám, že mi vadí, když někdo odsuzuje, že mimo jiné píšu o psychických problémech. Uvědomuju si, že to může mít dopady na můj budoucí život, ale ráda bych se dostala do stádia ve společnosti, kdy lehké psychické přechodné problémy nebudou považovány za něco ostudného a nepřijatelného. (Ne, že by ty těžké byly ostudné, snad chápete.)

Svým blogem se snažím informovat vás o tom, co mi přijde důležité, snažím se naučit vás nenahlížet na věci jen z jedné stránky, protože každá mince má rub i líc. I když nemůžu oslovit takovou masu lidí, kterou osloví Youtuberka, když ukáže co má v kabelce, je pro mě výhra, že se nad článkem zamyslíte a za ještě přínosnější považuju, že přinesete do něj svou vlastní myšlenku v podobě komentáře.

Nemám na blogu nic, za co bych se měla stydět. Trochu jsem se zalekla psaní o svých psychických problémech (které momentálně zvládám dobře, ťuk, ťuk), ale kdo chce, stejně zmínky o nich na blogu může najít. Dokud zvládám normálně žít a zvládám pracovat, nevidím důvod, proč by o nich neměly být zmínky. Klidně se s vámi o tom budu bavit, když o to budete stát.

Nejspíš nikdy vás nebudu bombardovat každou minutou svého života, protože mám ráda soukromí a dokud vás neznám, udržuju si odstup, ale malé fragmenty, které se dějí okolo mě můžete najít, hlavně na Instagramu.

Mrzí mě, jak jsou blogeři stavěni na úroveň rychlokvaškových Youtuberů s nekvalitním obsahem. Dokud je budeme podporovat, dostanou přednost před skutečně kvalitními věcmi, články a tématy a to je špatně. Každé video dá práci, stejně jako každý článek. Pro mě je ale přínosnější článek o palčivém společenském tématu, než článek o tom, co si daný člověk koupil za uplynulý měsíc. Každý má jinak nastavené hodnoty, ale stejně.

Závěrem bych vám chtěla doporučit blogy, které sleduju a taky předat pár tipů na Youtubery s kvalitním obsahem, jsou to: StandaShowStarý mrzout, Kovy, Lukefry, Ester Starling a Tores Gorgeous. Nestydím se za to, že doporučuju jejich tvorbu, jelikož je vesměs přínosná.

Zdroj obrázku.

 

You may also like

10 komentářů

  1. Já se s podobnými dotazy v okolí naštěstí nesetkala, okolí ví, že bloguji, ale nijak to nekomentují. Nebo alespoň ne přede mnou 😀 Někdy mě to i mrzí, zajímal by mě názor kamarádů, protože se občas zmíní, že blog čtou, ale víc nic neřeknou 😀 S tím rozebíráním “tabuizovaných” témat jako je psychika, problémy apod. je to těžké a má to bohužel svoje nevýhody.

    A kupodivu ne od okolí, ale od cizích lidí. Nedávno jsem dostala poměrně rozsáhlou kritiku na své články o introverzi, že vypadám jako že chci lidem pomoct, ale ve skutečnosti určitě nejsem vůbec spokojená sama se sebou, když ze sebe dělám chudáčka. Nejhorší je, že člověk neví, co na to odpovědět, když to opravdu myslí tak, jak to píše 😀

    LENN

  2. Naštěstí jsem se ještě nesetkala s tím, že by mě někdo odsoudil za to, že si píšu blog, většinou lidé reagovali spíš pozitivně. Možná je to tím, že o tom moc nemluvím. Ale zatím stále zůstávám na blogu anonymní, nikdy jsem tam nezveřejnila svou fotku nebo skutečné jméno a obdivuji lidi, kteří na to mají odvahu. Přesto ale vím, že můj blog sleduje dost lidí, kteří mě znají osobně.

  3. Mám pocit, že se takové to “pohrdání” blogy objevuje spíš ve skupinách mladších lidí, kteří asi k tomu mají nějaké předsudky. Třeba já se trošku obávala, jak na můj blog zareagují například moji kolegové – a v pohodě, něco si přečetli, k něčemu se vyjádřili, na něco se zeptali, ale naprosto vůbec jim na tom nepřipadalo nic divného. A to jsou většinou chlapi kolem třiceti let a výše.

    Myslím, že úplně nejkritičtější jsme my blogeři sami k sobě. Ale ve finále to většinou není tak horké. To, co nám připadá trapné či blbé, našim čtenářům většinou vůbec trapné či blbé nepřijde – a už vůbec ne lidem, kteří nás znají (a tedy znají naše názory na různá témata – a na blogu tedy nenajdou nic “nového” – takže je to nechává chladnými). Nejkritičtější jsme my sami, pak následují anonymní čtenáři a lidé, kteří nás neznají – a lidé, kteří nás znají, kritičtí nebývají téměř vůbec. Takže já už se vlastně nebojím někomu přiznat, že mám blog, klidně řeknu i adresu. Ještě mi nikdo nikdy neřekl: “Píšeš nesmysly, smaž to.” 😀

  4. Když to máš těžký, ať děláš cokoli, vždycky se najde někdo, kdo ti půjde po krku. Nenech se odradit a jdi si svojí vlastní cestou, jen ty víš, proč blog píšeš a co chceš sdělit světu. A pokud někomu něco nechceš říct, nenapíšeš to ani na blog. Přeji hodně pozitivních myšlenek v další práci.

  5. Máš naprostou pravdu. Blogování ztratilo v posledních letech svůj status díky přemíře komerce. Málokdo si dnes pamatuje, že blogování bylo původně o psaní a o myšlenkách. A to mělo cenu.

  6. Vím, o čem mluvíš. Psaní blogu se setkává se všemi možnými reakcemi, od těch pozitivních až po ty negativní. Častokrát se mi ale stalo, že lidi, kteří to “odsuzovali” nebo spíš v tom neviděli smysl, se pak prokecli, že něco četli a nakonec jsem zjistila, že čtou skoro všechno. A pak si říkám “Když se ti to tolik nelíbí, proč to čteš?”.
    Beru to tak, že kdo chce kritizovat, něco si vždycky najde.
    A osobní články jsou vždycky fajn, je to mnohem lepší než nějaký outfit nebo kosmetika, obzvlášť, pokud je to o něčem, s čím se potýká vícero lidí, ale je trochu “tabu” o tom mluvit.
    Takže za mě určitě pokračuj, může být každému jedno co si sem píšeš 🙂

    1. Děkuji za komentář, takto jsem to nemyslela, že bych se nějak dala odradit,to vůbec ne, spíš chci poukázat na to, jaké jsou ohlasy na blogování ve společnosti 🙂 a na určitá témata.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *