Uhnal mě přítel, nebo já uhnala jeho?

Bylo to tak napůl. Přítel mi napsal jako první ve velkém množství emailů od mých potenciálních nápadníků (někteří byli fakt divní a chtěli si mě brát, diktovali čísla mobilů a přitom nevěděli, jak vypadám), a málem jsem mu neodepsala. Přesvědčilo mě až to, že bydlel ve stejném městě, jako moje babička a přišlo mi jako fajn nápad mít tam nového kamaráda.

Po měsíci ustavičného psaní, kdy jsem mu poslala pár svých fotek (bože, jasně že ne nahatých) a z přítele viděla jen oči na jediné fotce, kterou mi poslal (další od něj mám až za docela dlouho) jsme se poprvé viděli živě.

Když se na naše první setkání podívám zpětně, říkám si, jak jsem byla blbá, že mě napadlo jít za úplně cizím člověkem v zimě do parku (!), ale podvědomě jsem tušila, že mě žádný uslintaný úchyl nečeká. Z prvního setkání málem bylo setkání poslední. Většinu hovoru jsem táhla já, jelikož přítel moc nemluvil, takže jsem si přišla jako největší trapka na světě, která jen mluví, mluví a mluví, aby nebylo trapné ticho. Když jsme se rozloučili, moje pocity byly hodně smíšené. Něčím mě zaujal, ale jeho povahové rysy se jevily úplně odlišné než ty moje. Moc jsem tomu nedávala naději.

Přesto následovala druhé rande a pak další a další. No, spíš kamarádské setkání. Když se mě zeptal, jestli nechci náš „vztah“ posunout z friendzone, odpověděla jsem že ne, jelikož to bylo krátce po jiném ukončeném vztahu a necítila jsem se na vztah nový. Po nějaké době jsem se do něj zamilovala a podvědomě doufala, že i od do mě. Při scéně jak z romantického filmu, u kterého vybrečíte slzy velikosti Niagáry se z nás stal oficiální pár!

A tak to spolu táhneme už přes čtyři roky! Ne vždycky svítí sluníčko, ale jak někdo řekl, za mrakem je vždycky slunce :)!

 

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *