Úzkost? Ne, díky!

Jelikož nemůžu spát, brouzdám na netu a našla jsem tento článek, který vám vřele doporučuju, obzvlášť pokud máte pocit, že deprese je krásná, špatná nálada=deprese, jizvy jsou znamením krásy (jako ty, co si vytvoříte vlastnoručně) a zastáváte jiné podobné myšlenky.

Pokud je opravdu zastáváte, tak se sakra proberte! Deprese není krásná a psychické poruchy nejsou krásné, neudělají z vás něco víc, spíš vám pořádně znepříjemní život.

Nechci se tu moc rozepisovat, vše o úzkostné poruše najdete v mojí e-knize, tak jen ve zkratce. Nevybrala jsem si ji. Nechtěla jsem ji. Nemyslím, že ze mě udělala lepšího člověka. Neulehčila mi život, spíš pořádně ztížila.

Stejně jako deprese. To není špatná nálada. Deprese je, když nevidíte východisko ze svojí situace. Když jste vším unavení natolik, že prostě nemáte sílu žít. Když nemůžete vstát z postele, nebo když vstanete, ale nejste schopni nic dělat. Když máte časté a nutkavé myšlenky na sebevraždu.

Pořád vám to přijde krásné a zajímavé? Co takhle panická ataka, která vás zastihne na rušné ulici a máte pocit, že se nemůžete nadechnout? Taky vám to nepřijde tak hrozné?

Co strach z lidí, kteří naruší váš osobní prostor? Nebo strach z nemocí, který umí pořádně potrápit? Samozřejmě tu máme i strach ze smrti, ten je na pořadu dne několikrát. Pořád dokola ty stejně otravné plýživé myšlenky. Nikdo tě nemá rád, jsi přítěží, zůstaneš sama, běž si radši zkontrolovat mateřské znamínko!

Další lahůdkou je OCD. Pocit, že jste nevypnuli sporák. Situace, kdy se pětkrát vrátíte, abyste zkontrolovali zamčení dveří.

Nesmím zapomenout taky na žaludeční neurózy, které bolí tak, že nemůžete jíst.

To by stačilo, ne? Jak já tohle všechno znám! Abych se dostala do stavu,  ve kterém jsem teď (do stavu, kdy tyhle svoje problémy nechávám za sebou), ušla jsem dalekou cestu. Slušný trek. Na té cestě jsem to chtěla hodněkrát vzdát. Chybělo mi odhodlání a chuť se zvednout ze dna. Hodněkrát jsem zakopla a nabila si pusu. Hodněkrát jsem chtěla zařvat, ,,Proč zrovna já? Já tohle nechci! Chci normální život!“ ale k ničemu by to nebylo. Síla to nevzdat totiž vychází zevnitř a najít ji je hodně těžké.

Jenom si tak vykračovat s velkou zátěží plné úzkosti.

Na konci je člověk stejně sám. Proto mě dokáže neskutečně naštvat, když ňáký pošahaný puberťák považuje za svůj největší problém, že mu rodiče nekoupili Iphone a tvrdí, že má depresi. Nemáš, chlapečku, se stim smiř!

V dnešním zvráceném světě, kdy jsou hodnoty nastavené pěkně blbě se nedivím, že tlustá holka chce anorexii, aby byla hubená. Je to ale pěkná blbost!

Lidi s psychickými poruchami a nemocemi nejsou zkrátka úspěšnější a lepší. Jasně, pár umělců stvořilo svoje dílo v hluboké depresi, ale nebyl to jen marketingový tah?

Mám se dobře, děkuji za optání, ale nemám ještě vyhráno. Bylo mi doporučeno nepsat o takových věcech, ale proč? Proč se píše o anorexii a psychické problémy zůstávají upozaděny? Nejsem „blázen“, zvládám běžné činnosti a svoji práci.

Pokud je někdo tak omezený, že mě do kolonky „blázen“ řadí, je to jeho problém, ne můj.

Když budeme všichni mlčet, nic se nezmění a to je špatně. Kdyby články podobného rázu měly zachránit byť jen jeden život, tak mají smysl, to mi věřte.

Pokud jsem vás nepřesvědčila, že opravdu není o co stát, podívejte se k Lenn a Edně, objeví pro vás další krásy.

Související články

4 komentáře

  1. Díky bože za tento článek! Já si poslední dobou všímám různě na Twitteru a Instagramu, jak lidé dělají z psychických nemocí a celkově odlišností hroznou módu, nebo jak to říci. Dávají si do popisku kromě věku, školy apod. do závorky třeba ještě deprese, bipolární poruchu a další. Přitom jsou to lidé, přesně jak píšeš, kteří mají občas špatnou náladu jak je to normální, mají nervozitu před zkouškou, jak je to normální.

    A už tomu říkají, že mají úzkostnou poruchu nebo depresi. Jsou dny, kdy si za svoji psychiku mám chuť urazit hlavu, protože nikdy nebudu jezdit autobusem jako normální lidi. Pokaždé z toho budu mít minimálně lehký pocit neklidu a nikdy se úplně neuvolním. Musela jsem se naučit s tím žít. A pak si zase každý myslí, že když cestuju, vystupuju veřejně apod., tak žádné problémy nemám 😀

    Nikdo už nevidí, co všechno za tím je a kolikrát mám chuť ze strachu zůstat doma a na všechno se vykašlat. A kvůli těmhle „pozérům“ se pak všichni s psychickými problémy házejí do jednoho pytle a už jsem taky slyšela, že jsem introvert jen proto, že chci být zajímavá. Na povaze, která mi komplikuje život od dětství, protože se špatně začleňuju do kolektivu nic zajímavého nevidím a totéž na psychických problémech. Neskutečně to ztěžuje život a já se doteď při postnutí každého článku bojím odsouzení od lidí. Docela by mě zajímalo, kde to žijeme, jestli tohle někomu přijde cool nebo zajímavé 😀

    Jinak moc hezky napsané a děkuji za zmínku v článku 🙂 a omlouvám se za slohovku 😀

    1. Děkuji ti za slohovku ;)! Nevím, proč to někomu přijde cool, když kvůli psychickým problémům má člověk potíže najít práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.