Zvířata v mém životě

Mám hrozně ráda zvířata, až na hlodavce, slepice a hady. Jako malá jsem nejdříve chovala dvě masožravé želvičky Ferdu a Ferdu. Moc si na ně už nevzpomínám, ale vím, že brzy zemřely na infekci z vody. Po nich jsem měla ještě další dvě, tentokrát už suchozemské želvy. Jedna z nich se jmenovala Žofka, měla jsem ji několik let.

Po želvách přišlo nové a dlouhé období křečků. Prvního, křečka džungarského, jsem pojmenovala Tomáš, po svém kamarádovi. Nakoupila jsem mu velkou klec se spoustou prolézaček a měla jsem ho fakt ráda. Jednou v noci k nám přišel další křeček. Sám od sebe. Ležela jsem nad ránem v posteli a najednou se mi zdálo, že slyším něco škrábat za postelí. Zvedla jsem se, podívala se za postel, a tam na mě hleděly dvě obrovské křeččí oči. Vyděšeně jsem běžela za rodiči, a taťka v pět ráno naháněl křečka po bytě. Byl to křeček s pozdějším jménem Sirius a přišel k nám přes trubky v paneláku. Jeho původní majitelka odjela z domu, a Siriuse nechala na hlídání příteli, který ale moc nehlídal, protože k nám Sirius došel a majitelka se o něj přihlásila až po čtrnácti dnech, kdy si na mě zvykl, seznámil se s Tomášem a zabydlel se u nás. Po dohodě s majitelkou jsme si ho už nechali. Před stěhováním jsem Siriuse s Tomášem musela nechat v místě původního bydliště, a do opatrovnictví je dostala moje tehdejší hodně dobrá kamarádka.

V novém bydlišti jsme dlouho žádné zvíře neměli. Až později přišly rybičky. Ty jediné nám se ségrou byly povoleny. Jenže, co s rybičkama. Moc jsme jejich chovu nerozuměly a taky to tak vypadalo. Po dalším stěhování nastala další éra, tentokrát krátká, křečků. Novým křečkem byla Bella, taky džungarák, ale bílý. Bydlela se mnou několik let, až zemřela na nádor.

Po pár letech se v mém životě objevily kočky. Taťka dostal od souseda Mikinku, moji kočičí lásku, ale protože ji nechtěl, mladší sourozenci ho hodně museli přemlouvat. Mikince je v současné době skoro pět let, žije venku, ale často chodí i domů, kde až do nedávna panovala sama. Dokáže u mě vydržet i půl hodiny za stálého předení. Kočky jsem měla ráda odjakživa. Moje babi kdysi měla kočku, kterou jsem jako děcko vozila v kočárku (kupodivu tam ta kočka vydržela). Mikinka měla koťata jen jednou, pak ji rodiče nechali vykastrovat. Koťata darovali lidem (bylo to výběrové kolo jako při ucházení se o práci). V současné době kromě Mikinky mají v mém životě místo i další kočky, Matýsek a Pája. Páju zachránila sousedka babičky u lesa, kde ji nejspíše nějaký debil nechal napospas osudu.

I psi mají v mém životě stálé místo. Jedna moje babi má havanského bišonka Bellu. Bella oslavila tento rok devět let, je to už stará paní, ale až do nedávna chodila s prarodiči na dlouhé procházky. Dalším psem je jorkšír Deny, toho má přítelova rodina. Je strašně hodný, a je to zlatíčko celé rodiny. Přestože přítel byl ze začátku zásadně proti chovu psů v bytě, Denymu neodolal, a teď, kdykoli se s ním má vidět, tak se už těší několik dní dopředu. Další dva psi jsou Aron od druhé babičky a pes Filip mojí mamky. Aron je andílek s ďáblem v těle, zatím co Filip je čert od pohledu.

Já sama momentálně žádné zvíře nemám, i když bych hrozně chtěla kočku, jenže, přítel nechce, a je jasné, že kdybych si měla vybrat mezi kočkou a přítelem, vyberu si přítele. Ale jedno, až budu mít větší byt, nebo dům, tak tu kočku určitě chci.

Aron
Pája zachráněná u lesa

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *