Čas mluvit (spolu)

Jestli je něco, co mě na dnešním světě fakt štve, tak je to to, jak málo spolu my lidi mluvíme. Teda, my spolu mluvíme často, ale prostřednictvím neživých blikajících věcí, které jsou pro některé z nás až moc důležité. Skrze telefony.., si projevujeme lásku, nenávist, nebo se svěřujeme. Skrze telefony spolu trávíme čas, přestože jsme v místnosti obklopené lidmi. Skrze telefony nejsme nikdy sami, ale přesto nejsme spolu.

V běžné komunikaci potom probíráme často malichernosti, je možné to změnit.

Včera jsem se účastnila s kamarádkama zajímavé přednášky s názvem Lidé z praxe, včerejším hostem byl potom písničkář Tomáš Klus, který mluvil právě i o tom, jak bychom ve společnosti spolu měli zase začít mluvit, hlavně o důležitých věcech. Vysvětloval, jak žijeme v bublině, kdy ranní snídaně má osm tisíc liků, zatímco pohled na zaplalastovanou přírodu jen třicet, protože tento pohled nechceme vidět a co nevidíme, tak logicky se nás netýká a nepustíme to do naší bubliny. Radši dáme srdíčko roztomilému pejskovi, než hladovějícímu dítěti v Africe. Když si na danou věc nemůžeme sáhnout, tak není reálná. A to je špatně.

(Neplatí to pro všechny).

V tomto názoru musím s panem Klusem souhlasit. Místo plochého tlachání bez důležitého obsahu bychom spolu měli zase více mluvit o tom, co je důležité a o tom, co je zapotřebí řešit. Zajímat se o politiku, probírat dění ve společnosti, naučit se filtrovat informace, sdělovat si názory a vzájemně se obohacovat, protože jenom tak se staneme skutečnými lidmi s vlastním názorem, ne masou v davu oveček.

Posezení s přáteli může kolikrát vyvolávat pocit štěstí.

Nepřijímat jen to, co lahodí oku. Nenasávat jako houba cizí názory a potom je papouškovat proto, že společnost to od nás vyžaduje. Neříkat, jak je nám líto, že lidi v domovech seniorů jsou mnohdy na světě sami, ale udělat něco proto, aby sami nebyli. Nehroutit se z dokonalých instagramových životů a uvědomit si, že všichni jsme jednou dole a jindy nahoře. Mluvit o tabu tématech. To všechno je důležité, důležitější, než fakt, kolik srdíček má selfie.

Ráda se obklopuju lidmi, kteří mi mají co sdělit, o co mě obohatit. Jak na sociálních sítích, tak v životě. Zastávám mnohdy kontroverzní názory, které nemusí přijmout každý a když se mi něco nelíbí, tak se ozvu. Nevyhovuju ani z daleka všem, ale tak to má být. Když totiž člověk začně prezentovat svůj názor, vždycky se najde někdo, kdo ví určitou věc líp, nebo kdo má názor úplně jiný. A to je v pořádku, pokud se u toho nepřizabijeme a názor vyjádříme slušně. Není povinnost bavit se spolu, když si nesedíme. Každý má možnost volby: Žít v bublině, nebo ji propíchnout a vidět to, co bylo dlouho skryté? Dozvědět se něco nového, nebo znát jenom to staré?

V posledních měsících jsem taky zaregistrovala, že i v našich internetových životech se více mluví o důležitostech.

Uvedu příklady: Jednak se díky několika youtuberkám dostávají do povědomí lidí určité duševní poruchy, což je veliký krok dopředu k tomu, aby pacienti s duševními poruchami nebyli škatulkováni jako „blázni“. Prostřednictvím Jsme fér se řeší manželství homosexuálních párů, a tak dále. Mluví se i o politice, a to je moc fajn. Řeší se, jak zacházet s informacemi, které přichází z médií.

Určitě je u některých lidí vidět snaha spolu opět začít mluvit o důležitostech, to je důležité.

Kým se nechávám inspirovat? Prolistujte koho sleduju.

 

You may also like

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.