Jak jsem chtěla bydlet sama a jak se to nakonec stalo

Už někdy od rané puberty, jsem snila o tom, jaké to bude, až budu bydlet sama, a stane se ze mě velká holka. Představovala jsem si všechny ty supermoderní domy a byty, prostor zalitý sluncem ozdobený  květinama, kolem pobíhající kočky, a ty nejskvělejší obrazy visící na zdi.

Tehdy mi ještě nevadilo, že nevím, jak se platí nájem, či odpad, ale jak roky utíkaly, začalo mě to trápit a všechno jsem se snažila si zjistit. Abych byla připravená, protože kdo je připraven, není zaskočen.

Těšila jsem se na všechny ty dny a věci, které si budu moct zařídit podle sebe tak, jak chci já, jak si budu moci kreslit, zpívat a tančit zároveň a jak budu jíst jen to, co sama uznám za vhodné.

Jakmile mám náladu, tak peču a potom to rozdávám po kamarádech v krabičkách z Tigeru.

Když se to v mých dvaceti letech stalo, a já definitivně zvedla kotvy z rodinného sídla, absolutně jsem si neuměla představit, že ne vždycky bude všechno zalité růžovou barvou. Viděla jsem jen duhy a jednorožce. Realita někdy obsahuje pytlíky z čaje v dřezu, což nesnáším,a taky kompromisy, kdy musíme pamatovat na to, že kromě sebe živíme i dalšího tvora.

První problémy přišly s hledáním nového domova. Jako dva studenti jsme s přítelem měli a máme omezené možnosti, takže sehnat slušný byt za dobrou cenu, ve kterém máte šanci, že si vás majitel vybere jako podnájemníky, byl docela oříšek. Ale rozlouskli jsme ho tak, jak jsme nejlépe uměli. Musela jsem překousnout pár věcí, a umlčet některé svoje představy o bydlení, ale důležité bylo, že jsme našli nový domov. A hlavně v něm bydlíme jen my dva.

Najednou mě nikdo nevolal k obědu. Nikdo neřešil a neřeší, jestli mám uklizený pokoj. Najednou se samo to prádlo nevypralo. Bylo zapotřebí se spoustu věcí naučit, poučit se a spoustu věcí zjistit, popřípadě využít četných rad po telefonu, ale už docela dlouho bydlíme, a je nám fajn.

Toto stvoření s námi bydlí taky, jmenuje se Baxi.

Když si chci číst, čtu si. Když mám hlad, uvařím, na co máme s přítelem chuť. Když se mi nic nechce, jen tak ležím/e v posteli, díváme se na film, nebo si povídáme. Někdy jsme zalezlí každý v jiné místnosti a děláme svoje věci, já třeba píšu na blog, přítel se hrabe  v součástkách a tvoří nové přístroje. Děláme si všechno po svém, neměnila bych.

A když mi je přece jen smutno po tom, jak mi babička každý víkend chystala rohlíky s nivovou, či vajíčkovou pomazánkou, zatímco jsem se dívala na pohádky,  a pak jsme si povídaly, sbalím si věci a za rodinou dojedu. Jakmile mi ale začne chybět samota, což zahrnuje i určitou volnost, zase se vracím domů. A tak je to fajn.

Myslím, že je dobře, že žiju (skoro) sama. Jsem dospělejší a soběstačnější, pomohlo mi to.  Taky jsem přišla na to, že nemusím mít ten nejstylovější nábytek, abych se cítila doma.

P.S. Těším se, až si splním představy o bydlení, ale kdy to bude to netuším.

P. P. S. Každý občas potřebuje se vrátit domů, k rodině, můžeme být přitom velcí jak chceme.

Nádhledový obrázek je z Pixabay.com, je na něm Titanic, a pro ten obraz bych obětovala i nějaký ten peníz.

Související články

7 komentářů

  1. Hrozně moc ti závidím. Já k přestěhování někam jinam nemám daleko; mám jasně stanovený plán, co dělat, až dokončím školu. S mým kamarádem se chceme přestěhovat do nějakého velkého města. Já budu mít na starosti úklid domácnosti, praní, vaření a tak dále – takové ty holčičí činnosti a on opravy v domácnosti, protože je víc techničtější typ než já. 😀
    Strašně se na to těším. Co se týče rodiny, nemyslím si, že jim budu chybět nebo oni mně. Nikdy jsem s nimi dobrý vztah neměl. Pořád mě vidí jako nezodpovědného člověka, který se o sebe neumí postarat. Pravda je však jiná. Jsem mnohem zodpovědnější než můj starší bratr, který je v jejich očích zodpovědný. Zodpovědný natolik, že i ve svých třiceti letech žije s rodiči.
    Sice mě trochu děsí ty věci, co se musí platit – nájem, voda, plyn, elektřina, ale věřím, že to s kamarádem nějak zvládneme. :))

    1. Určitě to zvládnete :)! Toto není věc, která by tě od stěhování odradila, dá se to všechno zjistit a naučit ;)! Já jsem spolubydlení zavrhla, nejsem spolubydlící typ, takže jsem fakt vděčná za naše 2 plus kk, kde jsme dva plus králík. Jen je nutné mít peníze do začátku, ono se to nezdá, ale nábytek je celkem drahý, plus kauce a nájmy..

  2. Tohle ti moc závidím. Já mám takový pocit, že i kdybych se chtěla osamostatnit, tak mě naši prostě nepustí. A já nevím jak je přimět, aby mě konečně viděli jako dospělou. A už vůbec ne, kdybych se měla odstěhovat k přiteli, to by mi vyčítali.

    1. Pokud jsi dospělá, a máš zázemí, což zahrnuje i peníze, tak to s nimi zkus rozumně a v klidu probrat 🙂 Když jednou odejdeš, může a nemusí být lehké se vrátit, i když to, že chceš bydlet s přítelem samozřejmě chápu.

  3. Určitě je hezké mít své vlastní zázemí, ale jak sama píšeš, je taky dobré nezapomínat na to, že máme rodinu, bez které by nám jinak bylo smutno. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.