Nesnažím se být kamarádkou všech

K dnešnímu článku mě inspirovala Marťa, a tak jsem si řekla, že sepíšu něco podobného, a sice,

jak jsem se přestala kamarádit se všemi.

To bylo tak. Za dětství jsem se hodně stěhovala a bylo přirozené, že mým hlavním cílem bylo v určitém kolektivu zapadnout, co možná nejlépe. Nebylo to ale občas jednoduché, protože od šesté třídy jsem vážila víc, než ostatní holky ve třídě a moje pleť mě přestala poslouchat, stejně jako vlasy a navíc, byla jsem děcko z učitelské rodiny. Trochu moc pohrom najednou, k tomu velká tragédie v soukromém životě. Proto jsem se setkala se šikanou, naštěstí jen rok. O šikaně si ale dneska povídat nebudeme.

Snažit se zapadnout mezi děcka přirozeně znamenalo snahu dělat to, co dělají ostatní, oblíkat se stejně, poslouchat stejné věci, dívat se na stejné seriály, aspoň, že jsem si vždycky četla svobodně to, co jsem chtěla, to znamenalo, že jsem četla mnohem víc, než ostatní vrstevníci. Potom jsme se o těchto věcech bavili a když jsem se s někým stala „opravdovou“ kamarádkou (tehdy se tomu říkalo bff), tak to v praxi znamenalo, že jsem se na toho člověka neskutečně upnula a strašně prožívala, když se mu něco stalo, abych mu hned pomohla. O to víc mě štvalo, že když jsem potřebovala pomoct já, tak na mě přirozeně většina „kamarádů“ kašlala.

Na střední to probíhalo docela stejně, pořád kamarádění se s velkým počtem lidí. Měla jsem tak přehled o veškerém dění ve třídě, málokdo měl ale přehled o mně.

Na vysoké, kdy jsem v poslední době začala praktikovat moje hygge,  je to jinak:

,,Až se seznámíme, budou mi někteří z vás moci říkat Daňku.“

Nemám snahu dělat to, co ostatní. Nemám snahu se zavděčit všem. Nesnažím se horlivě seznamovat, klidně sedím na chodbě plné lidí s knížkou. Bohužel, nebo bohudík na lidi působím mile (a tím se nechlubím, jen konstatuju, co jsem slyšela) a tak se stejně seznámím rychle. Už jsem ale hodně opatrná. Neříkám osobní věci na potkání, občas si něco nechám pro sebe. Trávím ráda čas sama, třeba i v obchodě. Zajdu si sama na oběd, bez toho, abych při něm hleděla do mobilu. Chodím sama na přednášky. Nemám snahu se zavděčit všem.

Proto, když mě potkáte, můžu působit odměřeně, nedělám to schválně, abych působila namyšleně, dávám si pozor, příliš hodně lidí mě zklamalo. Nepřestala jsem věřit na pravé kamarádství, pořád, když mi dobrá kamarádka v půl jedenácté v noci zavolá, tak s ní řeším její problémy a taky peču pro svoje kamarády, ale už si každého nepustím blízko.

Nemám problém s formální komunikací, ale když mi nesednete, už nehledám téma ke konverzaci. Neúčastním se schůzek, na které se zvou lidi, které ve skutečnosti nemáte rádi a pomlouváte je, sotva odejdou. Neúčastním se taky žádných třídních srazů, protože mě ti lidi nezajímají (neříkám ovšem, že na ně nikdy už nepůjdu), přesto nemám pocit, že jsem na světě sama. Když potřebuju, je tu Laduška, Marťa, Naomi, Adri a další, a já jsem spokojená.

Poselství: Dobře si vybírejte, koho k sobě pustíte, lidi jsou zlí.

P.S. Komentáře schvaluju jednou denně, hlavně večer, nezlobte se proto, že váš komentář ještě nevidíte. Na sociálních sítích jsem dvakrát za den, odpovídám, pokud to nehoří v těchto chvílích.

 

 

You may also like

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.