(Ne)ztracené roky

Maturitu jsem udělala už před pár lety a v září stejného roku nastoupila na obor, který jsem si značně zidealizovala, což jsem zjistila po měsíci studia. Už samotná volba onoho oboru nebyla to pravé ořechové, ale dala jsem na nátlak okolí a začala studovat, vystresovaná a nejistá, totálně nepřipravená na nový životní krok.

Po prvních měsících na škole bylo jasné, jak špatnou volbou moje studium bylo, spousta mých kamarádů odešla, ale já stále vyčkávala… Na co, to se ptám doteď. Jestli mě něco mrzí, tak to, že jsem ze školy neodešla hned po prvním semestru, popřípadě po prvním roce, přestože jsem v oboru neviděla smysl a nepřinášel mi radost. Na druhou stranu, v některých předmětech jsem se dozvěděla věci, ze kterých čerpám doteď, což je moc fajn a rozšířila jsem si obzory.

Já jsem si vůbec zidealizovala celý ten nový dospělácký život ve velkoměstě, bydlení bez rodičů, navazování nových přátelství, ale o tom třeba někdy jindy…

Nakonec jsem ze školy odešla, do ukončení studia mi zbývaly dva semestry, teda v případě, že bych dohnala resty, a najednou jsem nevěděla, co dál. Uvnitř mě se zmítala radost i vztek, radost proto, že jsem se zbavila obrovského břemene, vztek kvůli tomu, že jsem se nekousla a školu nedostudovala a jo, občas jsem si připadala jako totální looser.

V těchto momentech přišel hovor, který mě nasměroval dál a v jehož důsledku jsem září stejného roku nastoupila na nový obor tam, kam mě to táhlo už pěknou řádku let, možná i odmala a začala konečně studovat, co mě baví a naplňuje. Ano, jsou věci, co mě i teď ve škole štvou, ale beru to tak, že nikdy nic není ideální a snažím se vidět hlavně to dobré. Po dlouhé době jsem spokojená se svojí volbou a zpětně jsem ráda, jak to všechno dopadlo. I v tomto případě platí, že všechno zlé je k něčemu dobré a já vím, že v důležitých rozhodnutích musím zohledňovat hlavně sebe, svůj pocit a svoje přesvědčení, protože to je cesta a vám radím to stejné.

Ze začátku jsem vnímala dva roky nedokončeného studia jako osobní selhání a prohru, teď se soustředím na přítomnost a věřím, že konečně mám směr, kterým se chci ubírat.

Pokud teda máte pocit, že vám něco uteklo/utíká a všichni jsou dál, zatímco vy se ne a ne doplazit k cílové rovince, nezoufejte a přeměňte to špatné v dobré.

P.S. Na téma neúspěchu jsem slyšela moc fajn podcast od Terezy Salte, doporučuju, je to ten s #7!

Ještě vám chci napsat, že mám nový Instagram, kde se se mou taky můžete spojit, odkaz tady.

Související články

6 komentářů

  1. Něco podobného jsem řešila, jen o pár let později než ty. Nastoupila jsem na doktorské studium, protože se to ode mě čekalo a protože jsem od toho já čekala něco jiného… a vyloženě jsem tam trpěla. Měla jsem cuky zůstat, i když mi to dralo nervy, ale nakonec jsem se rozhodla opačně a zaplať pámbu za ty dary. Člověk by neměl věci dělat proto, že se to od něj čeká nebo že už to jednou začal. A věřím, že ty tvé dva roky nešly do kytek, něco tě naučily, no ne? 🙂

  2. A co jsi tedy studovala za obor?
    Já jsem teď právě hodně na vážkách, co studovat, kde studovat. Nechci ztratit roky života, i když se nebojím, že by mě má volba vyloženě nebavila, protože jsem nad všemi obory už dlouho přemýšlela, než jsem se na ně přihlásila. A beru to tak, že když mě někam vezmou, bude to dobrý ukazatel, protože ne všude mě nejspíš vezmou. 😀

    Měj se krásně. 🙂

    1. Vlasti, studovala jsem historii, fakt to nebylo pro mě 🙂 Podívej, kolem mě je teď hodně lidí, kteří jsou třeba v prváku a je jim 24 a určitě i oni to občas vnímají jako „ztracené roky“ co tak vím, ale vždycky ti to něco dá 🙂 Je lepší ale podle mě do školy opravdu nastoupit když víš, co chceš studovat, ne studovat kvůli statusu studenta nebo pro papír, což nepíšu, že je to tvůj příklad, to vůbec ne 🙂 Pokud tedy nejsi rozhodnutá, zváž třeba rok cestování nebo práce, pokud můžu radit 🙂 Jestli si to ještě přečteš a jdeš na Svět knihy, tak mi můžeš napsat na mail: teribloguje@seznam.cz nebo na Instagram a můžem se tam potkat!

  3. Mám ve svém okolí i lidi, kteří ty „nepravé“ školy dodělali, nastoupili občas i do celkem lukrativních pozic a pár let v nich strávili, než zjistili, že jsou někde, kde být nechtějí. A občas o tom mluví vlastně docela podobně jako ty – že tím vlastně jen zahodili zbytečná léta navíc.
    Myslím si, že někdy je prostě potřeba získat ty správné zkušenosti a získat jich dost na to, abych člověk mohl dojít tam, kam má. A i když jsou ty zkušenosti na první pohled třeba zbytečné, nevěřím, že v reálu takové opravdu jsou. Copak existují nějaké zbytečné zkušenosti? 🙂

    1. Jako zbytečné jsem to viděla cca půl roku zpět, kdy se většina mého okolí chystala na státnice, rodila děti a já šla opět do prváku. Teď už to beru jako zkušenost, která mi rozšířila obzory, všechny takovéto „boty“ je tak zapotřebí brát 🙂 Člověk k tomu ale musí dospět, děkuju za komentář 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.