Péťa a její Čtení pod lavicí

Péťa je knižní blogerka. V rozhovoru zjistíte, jaké má oblíbené autory, vysvětlí název svého blogu a mnohem více 🙂

Čtení pod lavicí

Péťo, kdo je tvým oblíbeným českým knižním autorem?

Mezi českými autory je mým jednoznačným favoritem Ladislav Zibura. Je to mladý cestovatel, který vypráví o svých pěších poutích napříč celým světem. Vydal zatím tři knihy a já si myslím, že pozornost si zaslouží všechny. Oplývají totiž velmi specifickým smyslem pro humor, který je patrný i ze Ziburových příspěvků na Facebooku. Ten mimochodem doporučuji sledovat každému, kdo o koupi knih uvažuje.

A přidám ještě jeden tip, tentokrát na young adult knihy od Terezy Janišové. Tato mladá dáma vytvořila Erilian – nádherný svět plný magie. Vydala celkem tři knihy popisující příběhy tří generací dospívajících čarodějek. Jde o osvěžující čtení pro každého milovníka fantasy, nechybí ale ani romantika, napětí a dobrodružství.

Čím se knižní blogeři liší od těch „obyčejných“?

Mají pochopitelně jiné zaměření, jinak si ale nejsem úplně jistá, jestli se něčím liší. V této kategorii se, stejně jako v každé jiné, najdou dobří i špatní autoři.

Já oceňuji především originalitu, která se ale u knižních bloggerů moc nenosí. Někdy mám pocit, že všichni čtou a recenzují totožné knihy, což je škoda. Do jisté míry je to určitě způsobené tím, že většina slečen patří do stejné věkové kategorie, i tak jsem z toho ale občas trochu otrávená.

Čteš někdy i knížky doporučené tvými prarodiči nebo rodiči? Proč by takové knihy mohly být důležité?

Moji rodiče mají trochu odlišný vkus na knihy, občas si ale přečtu i něco, co pochází z jejich knihovničky. V poslední době to byla třeba série Perunova krev od Františka Kotlety. Táta si tohoto autora oblíbil, což mě docela překvapilo. Je to hodně moderní autor a jeho knihy určitě cílí na jinou věkovou kategorii, než je ta jeho.

Jinak ale zastávám názor, že by měl každý číst jen takové knihy, které mu vyhovují. Všichni si určitě pomatujeme, s jakým odporem jsme ve škole přistupovali k povinné četbě. Přitom jde často o knihy, které jsou dobré a bezesporu i velmi hodnotné. Každý si k nim ale musí najít cestu sám, z donucení to jde jen těžko.

Tvůj blog se jmenuje Čtení pod lavicí, můžeš nám ten název prosím vysvětlit?

S tvorbou recenzí a různých blogových příspěvků jsem začala asi před deseti lety. Založila jsem si tehdy blog s opravdu infantilním názvem, který se mi pochopitelně přestal velmi rychle líbit. Proto jsem při vytváření nového webu dlouho přemýšlela nad tím, jak jej pojmenovat – nechtěla jsem udělat stejnou chybu, jako poprvé. Tentokrát jsem měla odstup dospělého člověka a k tomu jasnou představu. Chtěla jsem něco českého, zvučného, snadno zapamatovatelného a snad i trochu originálního. Hodně jsem nad tím uvažovala ve škole, kde stále ještě trávím spoustu času (už posledním rokem). A tehdy mě napadlo, že bych mohla web pojmenovat po své oblíbené činnosti – čtení pod lavicí.

Máš nějaký tip na dokonalý Bookstagram?

Hezkých IG zaměřených na knihy znám snad ještě víc, než kvalitních knižních blogů. Spravovat tuto sociální síť je mnohem snazší, takže se tomuto nepoměru nemůžeme divit.

Kdybych měla vybrat jen jeden profil, bylo by to asi hodně nefér, proto jsem zvolila hned tři (a budu pochopitelně ráda, když se přijdete podívat i na ten můj). Takže koho byste měli navštívit? Určitě @luciezel, @holkazmoravy a @_dzejny. Víc tipů pak můžete najít na mém webu.

Co to jsou dystopická díla a které takové dílo ti je nejbližší?

Dystopické dílo popisuje společnost, která se vyvinula špatným způsobem. Lidé žijící v podmínkách takového seskupení většinou trpí útlakem, nedostatkem práce, jídla či možností. Jde tak o pravý opak utopie (dokonalé společnosti).

Řekla bych, že v poslední době se takto laděné knihy dostávají opět do kurzu, příkladem může být třeba nebývalý úspěch knih Hunger Games. Mým favoritem v tomto žánru je ale trochu starší příběh, který už lze považovat za klasický. Jedná se o knihu 451 stupňů Fahrenheita, kterou napsal Ray Bradbury.

O čem si nejradši povídáš (kromě knih)?

O všem možném – jsem hodně všestranný člověk a mám mnoho zájmů. Knihy jsou pochopitelně jedním z těch největších, ve svém okolí ale nemám moc lidí, kteří by semnou tuto vášeň sdíleli. Ráda fotografuji, zajímám se o historický šerm a baví mě také psaní. O tom všem se dá mluvit skvěle, já ale mnohem raději poslouchám, o čem mluví ostatní. Jejich příběhy jsou mnohdy opravdu zajímavé.

Jsi vystudovaná knihovnice, živíš se tím a dá se touto prací vůbec uživit?

Zatím ještě studuji, jednou bych se ale této profesi ráda věnovala. Určitě se takto uživit dá, knihovník je ale státní zaměstnanec a na nějaké velké peníze tak může zapomenout (na některých hodně specializovaných pracovištích to je možná jiné). Na druhou stranu jsou tady ale sociální jistoty, které třeba podnikatelé nemají.

Stejně jako v jiných případech, ani toto není práce pro každého. Knihovník by měl být hodně komunikativní a společenský, protože pracuje s lidmi. Pomáhá jim hledat knihy, orientovat se v knihovně nebo třeba v některé z licencovaných databází. Rozhodně neplatí taková ta hojně rozšířená pomluva, že knihovníci jsou introvertní podivíni, kteří si v práci čtou.

Přivyděláváš si jako copywriter, o co se jedná?

Znamená to, že píšu texty na zakázku. Je to opravdu zajímavá práce, díky které jsem se toho už hodně přiučila, ještě je přede mnou ale dlouhá cesta. Jsem opravdový začátečník, který své nedostatky vynahrazuje nadšením pro věc.

Byla ses někdy podívat v knihovně mimo Českou republiku? Liší se to nějak?

Osobně jsem žádnou knihovnu mimo naše území nenavštívila, ve škole jsem se toho o nich ale hodně dozvěděla. Nejvíc mě fascinují velké knihovny, jako je třeba British Library v Londýně.

Co se týče odlišností, tak v zahraničních knihovnách často najdete jiný systém třídění knih (a dokumentů obecně). Mnoho zahraničních knihoven používá tzv. MDT, tedy mezinárodní desetinné třídění. Je to klasifikační jazyk, který je srozumitelný úplně každému, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví a ze které země pochází. Dokumenty jsou rozdělené do 10 kategorií, v těch pak do dalších podkategorií. MDT využívají i některé knihovny v České republice (hlavně ty vědecké), ale pro našince je takové třídění pořád trochu nepřehledné.

Rozdílů by se určitě našlo více, hlavní princip ale zůstává stejný. Člověk přijde, vybere si knihu, půjčí si ji, přečte ji a vrátí do knihovny. Pokud je tento systém někde jiný, jde o ojedinělý přístup typický pro konkrétní zemi (někde např. knihovny mohou sloužit jen pro muže).

 

Také bych se tě na něco ráda zeptal: Proč ses rozhodla dělat rozhovory s bloggery, kteří v podstatě nejsou nijak zvlášť známí? Láká tě představa, že bys dělala rozhovor s někým na živo? A chtěla bys vyzpovídat nějakou opravdovou celebritu? Jakou?

Neberu to tak, že někdo je více známý, než jiný. Já moc nepodporuju blogery a youtubery, kteří si jedou pořád tu stejnou tvorbu s nulovou originalitou, pídím se spíše po těch výjimečných a originálních. Takže, když jsem hledala inspiraci, napadlo mě ji najít skrz rozhovory. Naživo určitě rozhovory budou, ale všechno se odvíjí podle času a celebritu bych chtěla vyzpovídat, třeba Ladislava Ziburu, Lénu Brauner a další 🙂

 

Děkuji moc Péti za rozhovor.

 

 

 

You may also like

2 komentáře

  1. Péti blog sleduju už spoustu let (chodila jsem i na ten starý). Souhlasím s názorem, že u knižních bloggerů někdy postrádám originalitu, protože všichni píšou o těch samých knihách, které jsou zrovna populární, to je fakt škoda. Líbí se mi, že Péťa píše často i o klasické literatuře nebo o titulech, které nejsou tak známé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.