Přítel, kamarád a známý

Abych mohla psát o dnešním tématu, musím se nejdříve podívat do doby dávno minulé, kdy jsem ještě „tahala kačera“, teda spíš plyšovou lišku, nebo některou ze svých Barbie.

Jako malá holka jsem to se seznamováním měla poměrně jednoduché, mamku obklopovalo několik kamarádek, ty se staly mými „tetami“, a každá z tet měla dítě, ze kterého se stal můj kamarád/ka. Snadné jako facka. Spolu jsme hrály na policajty a zloděje, schovky nebo na počítači. Tehdy bylo důležité se zkrátka společně zabavit, než se mamky vypovídají.

S příchodem do čtvrté třídy začal kolotoč rychlokvaškových kamarádství, kdy jsem patřila do několika kamarádských skupin a to mi vydrželo až do konce střední školy. Mé kamarády tvořilo klidně i patnáct lidí, pobíhala jsem mezi nimi jako splašený králík a bláhově si myslela, kterak se staneme kamarády navěky (spoiler, nestali).

Za život jsem se bavila s tolika lidmi, že mě u podstatné většiny už prostě nezajímá, co teď studují a dělají, protože i když jsem zpočátku konec kamarádství brávala jako konec světa, a dávala do něj podstatnou část své energie, která se mi ne vždy vracela zpět, postupem času jsem se naučila ztrátu kamarádství prostě přejít a bavit se s někým novým. V té určité chvíli jsme spolu trávili čas, měli společná témata, pomáhali jsme si, ale potom se kamarádství někam vytratilo a každý se vydal svojí cestou.

Moje nejdelší kamarádství trvá od čtvrté třídy, takže už 12 let, a s dotyčnou se vídáme párkrát za rok, protože nežije v ČR. Tohoto kamarádství si nesmírně vážím, a i když se třeba půl roku nevidíme, při setkání to tak vůbec nepřijde.

Kamarádky a já, koncerta Eda, Vídeň 2018.

Skutečně rozlišovat pojmy kamarád, blízký kamarád a známý, jsem se naučila až na vysoké škole, jako dospělá osoba: Kamarádem je pro mě například spolužák, se kterým se potkám na hodině, řekneme si jak se máme, co nás ten den čeká, ale neznáme vzájemně svůj oblíbený film, barvu, či knihu, ani detaily ze soukromého života.

Známí jsou pro mě třeba spolupracovníci, se kterými se naše komunikace smrskne na témata obecná (život v ČR, kultura, počasí, škola), či na komunikaci týkající se práce. Víme o sobě pár detailů ze života, ale ani jeden z nás to nerozpitvává.

Posezením s kamarádkama v příjemné kavárně taky nepochybíte.

No a blízcí kamarádi, jsou ti, kterých mám jen pár, s některými se vídám několikrát do měsíce, s jinými si sem tam napíšeme (když už nebydlíme ve stejném městě) a když máme čas, tak se sejdeme. Přednost z mojí strany dávám vždycky face to face.

Pixabay.com, CC0. , stejně jako nádhledový obrázek

Čím jsem starší, více si „vybírám“, s kým se bavím a s kým ne, nesnažím se kamarádit za každou cenu. Taky paradoxně mám problém více lidem věřit, protože i když jsem dospělá, některá kamarádství, u kterých nečekám konec, mi dávají sem tam „ťafku“ a někdy mě to dost zasáhne, proto věřím opravdu jen málo lidem, ale nebylo tomu tak vždy.

Blízké kamarádství je pro mě potom v jistém smyslu něco jako rodina, jsou to lidi, se kterýma ráda trávím čas, dáváme si dárky, zveme se na oslavy, pomůžu jim, když je třeba, poradím, když je to v mých silách a to samé očekávám na oplátku. Vím, že jim můžu věřit a zavolat, když to budu potřebovat. Kamarádství je pro mě něco, co si člověk nemůže jen tak koupit za peníze, ale je to něco, co si člověk musí získat a potom to opečovávat.

Skutečné kamarádství se mi v současné chvíli zdá čím dál vzácnější.

P.S. Nemám prakticky žádné bezobličejové fotky s kamarády, a ty obličejové tu zveřejňovat nechci.

Budu ráda za jakýkoli komentář související s kamarádstvím, třeba: 🙂 Daří se vám kamarádství udržet? Věříte na kamarádství bez výhod? 

Související články

6 komentářů

  1. Moji nejlepší kamárádi se dají spočítat na prstech jedné ruky. Vážím si jich, ačkoliv někdy mi stejné city neopětují. Jsem rád, že se s nimi pořád stýkám, i když poslední dobou jen málokdy. Teď, když nad tím přemýšlím, dal bych cokoliv, abych se vrátil na střední, kde jsem své blízké kamarády viděl každý den. Nyní má každý z nás práci, je na vysoký a už nemáme na sebe tolik času, což je škoda. Nicméně s mým nejlepším kamarádem, o kterém jsem se hodněkrát již zmínil, jsme si dali ve škole cíl – bydlet spolu. Nyní se snažíme tento cíl splnit. Jde to pomalu, ale věřím, že se to povede.

    Pokud jde o ty ostatní kamarády, byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že to vydrží navždy. Že se budeme stýkat i po skončení školy. Dnes o nich nevím nic. Někteří se změnili tak, že je vůbec nepoznávám, někteří někam utekli a jiní se zas rozhodli mě zavrhnout. Ani mě to nijak netrápí. Stačí mi jen pár opravdových přátel, kterým můžu věřit.

    1. Marki, s tou střední ti úplně rozumím, i já jsem se tam vídala s kamarádkama, které teď skoro vůbec nevidím,a taky mě to chybí. Je hezké,že si jdete s kamarádem za svým cílem 🙂

  2. Jsem hrozně ráda, že tě inspiroval můj článek! 🙂 Mně se naštěstí ta dlouhodobá přátelství daří udržet a moc si jich vážím. Jinak se mi líbí tvůj přístup, že sem nedáváš fotky s obličeji. Já to také tak dělám, jsem na tohle hodně vysazená, že všude dávám prakticky jen sebe. Není to pro to, že bych byla nějaký narcis, ale z toho důvodu, že se občas najde nějaký rýpal a nechci, aby se mi někdo strefoval do toho, jak třeba vypadají mí blízcí a tak. Je super, že to máš rozdělené i mezi přátele a kamarády. Já svým blízkým přátelům říkám běžně kamarádi a tak je pro mě těžké označit jako kamaráda i někoho méně blízkého, takže většina z nich jsou takoví nevyslovení kamarádi, spíše až známí. 😀 Hezký článek. 🙂

    1. Leni, já nemám vlastně ani skoro žádné fotky, fotím dost málo, a to i sebe. Naučila jsem se fakt nikam na sociální sítě nedávat své blízké, když to udělám, tak výjimečně. Jediné, co hojně postuju jsou zvířata 😀 Děkuju ti, že jsem se mohla nechat inspirovat :))!

  3. Opravdových kamarádů moc nemám. Ale to nevadí. O to jsou cennější.
    Slovo „známý“ používám celkem často. Ostatní se tomu smějí. Že by to tak necítili? Nebo že by neměli s nikým tak blízký vztah, aby měli potřebu lidi odlišovat? Nevím…
    Každopádně když už o někom řeknu, že je kamarád(ka), je to vážný vztah!

    1. No vidíš Káji, každý to máme jinak :)!Já myslím, že je jedno, kolik má člověk kamarádů, důležité je, jestli jsou to ti správní 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.