Psaní je lék

V životě je důležité najít si něco, co vás dokáže vytáhnout z bryndy. Může to být sladké, barevné, chlupaté, můžete po tom začít přibírat, stát se závislým, ale taky to „něco“ může být zcela neškodné. Od něčeho sladkého, co mě kdysi tahalo z chmur, jsem se dostala právě k psaní, které mě vytáhlo z chmur hlubokých jak Mariánský příkop.

Ale vlastně mě psaní provází od doby, co psát umím. Nejdříve to byly různé pohádky, hlavně o opičkách, protože ty mé dětské já hrozné fascinovaly, později jsem si psala spousty deníků, které popisovaly (ne)radosti všedních dní, psala jsem i básničky, a dokonce kratší knihy, které vycházely online. Psaní prostě miluju a nedovedu si představit, že bych si v životě nic nepsala, i kdyby to měly být „jen“ zápisky do diáře.

Sbírala jsem citáty a básničky tvořené písmenky, připadalo mi to hrozně intelektuální a představovala jsem si, jak potom otevřu ten popsaný sešit, a jednotlivé klenoty mých oblíbených básníků budu číst stále dokola.

Pixabay.com, CC0 1.0.

(Pár básníků jsem vlastně i potkala. Nejdříve mladého muže, který publikoval v literárních časopisech, a kterému se dost dařilo, a potom holku, která psala na mě až moc surrealisticky, ale to odbočuju).

Prostě mě psaní baví. Když jsem si zakládala před rokem blog, potřebovala jsem toho v sobě vyléčit hodně. Nic nepomáhalo, až na zvuk vyťukávající jednotlivá písmenka na klávesnici a přibývající věty v článcích. To mi pomohlo. Potřebovala jsem zaměstnat hlavu, a na to je psaní přímo ideální!

Někdy mi ale psaní radost nepřinášelo. Co jsem ale nesnášela z hlouby duše, byly povinné slohové práce, tvořené slohovými útvary na škole. Bylo to pro mě naprosté zabití kreativity. Nesnášela jsem to, a proto  jsem ze slohovek dostávala kromě jedniček, dvojky, někdy i trojky. Na druhou stranu jsme se díky slohovkám naučili psát třeba dopisy. Z té maturitní mi cvakalo u zadku až do doby, než přišly výsledky. Jo, byl to rok 2016 a Erik, já si ale vybrala popis nádraží, a pak hořce litovala, protože skoro každý psal Erika.

Pixabay.com, CC0 1.0.

Vlastně, když se na to podíváte čistě z praktického hlediska, je psaní jeden z nejlevnějších koníčků. Stačí vám tužka a kousek papíru, nic víc. Taky díky písmenkům neztloustnete, nezkazí vám to rapidně zdraví, a nemusíte uběhnout pět kilometrů, aby šel vidět výsledek.

Psaní je lék, jak to? Určitě znáte pár blogerů, kteří na svých webech píší o mnohdy nelehkých životních osudech, a psaní je léčí a dodává sílu. Jejich články pak dodávají odvahu+sílu, protože člověk zjistí, že v tom není sám.

Pokud ale budete psát moc, hrozí, že se nakonec uzavřete do psací bubliny a váš život se smrskne na zvuk klávesnice, bolavé oči a unavené prsty. To pak ale není dobře. I se psaním je to tak, že se nemá přehánět. Všeho moc škodí.

Nejsem vám schopná říct, jak dlouho bude blog existovat, ale chvíli ještě určitě. Vlastně, budu psát do doby, kdy psaní bude lék, nebo kdy budu mít pocit, že mám co psát. Nechci to tlačit na sílu.

Klidně mi můžete napsat, že jste taky třeba sbírali citáty, či básničky, nebo jak jste prožívali slohovky na škole 🙂

Obrázky z Pixabay. Nádhled CC0 1.0.

You may also like

4 komentáře

  1. To skoro vypadá, jako kdybys jednou nohou už z blogu odcházela! To by byla velká škoda… takže doufám, že ti psaní bude lékem ještě dlouho 🙂
    Terapeutický význam psaní mi taky přijde velmi důležitý – a myslím, že každý velký spisovatel psal částečně i kvůli tomu. Když si po sobě dneska čtu některé své staré věci, až mě překvapuje, jak moc depresivní kolikrát jsou. A to i ty z dob, které takhle zpětně považuji za šťastné. Ale ony možná šťastné byly – právě proto, že jsem se z toho druhého mohla vypsat 🙂

    1. Mám nějaké období „ne psaní“ a je toho moc. Nevím, co dřív, ale snad se toho psaní zase chytnu 🙂 Jj, je fakt, že určitě spousta spisovatelů považovala psaní za lék, ne jen primárně jako zdroj příjmů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.